AZ Central vyzpovídal Taylora. V tomto novém (a velmi zajímavém rozhovoru) se dozvíte, jak se cítil, když se měl podílet na psaní na novém albu nebo jak vnímal pocity v kapele po odchodu Joshe a Zaca. Hovořil také o přátelství s Hayley a Jeremym. ,,Většina kapel tak trochu tvoří týmy. A když dva bratři odešli, všechny ty propasti odešly s nimi a my jsme se stali opravdovými nejlepšími přáteli.“ Rozhovor si v angličtině můžete přečíst zde, v celém článku naleznete jeho překlad.

Jedna z úžasných věcí na tomto albu je, jak je stylisticky rozmanité. Bylo to úmyslné, nebo je to jen způsob, jak ty písně vyšly?

Taylor: Upřímně řečeno je to tak, jak písně vyšly. Na našich posledních třech studiových albech jsme se vyvíjeli, ale zároveň byla stylisticky podobná. Takže jsme cítili, že jsme tak trochu rozvinuli fanouškovskou základnu prostřednictvím tohoto stylu a řekli jsme si: ,,Fajn, dobře, nechme to plynout.“

Ale myslím, že když jsme se touto cestou vydali, uvědomili jsme si, že už nikdy nebudeme tam, kde jsme teď. Chci říct, že jsme tak pyšní na všechno, co jsme udělali, ale už jsme toho udělali tři alba. My jsme zkoušeli a zkoušeli psát věci tohoto typu, ale pak jsme napsali píseň s názvem „Ain´t It Fun“, což pro nás bylo tak mimo. Říkali jsme si: ,,Co to děláme? Co tohle je?“

Ale tohle je to, proč jsme byli tak nadšení a natěšení. A myslím si, že v tomto bodu jsme se méně soustředili na směr a více na dobré umění a tvorbu něčeho, v co věříme. A tak nějak to vypadalo, že se každá píseň vyvíjela jinak, ale nějak se to nakonec dalo dohromady.

Zmínil jsi, že jste nechtěli dělat další verzi prvních třech alb, ale nebude to po změnách v lineupu přeci jen jiné?

T: Ano, rozhodně. Je to něco, co jsme se naučili. Logisticky, zjevně věci nepracují stejně. Ale myslím, že jsme to určitě chtěli zkusit. Cítili jsme odpovědnost alespoň do toho jít.

Očividně jsi musel na tomto albu jako textař postoupit vpřed. Jaká to pro tebe byla zkušenost?

T: Uh. Bylo to děsivé. Ano. Tak nějak jsem v předchozích letech zapadl do opravdu pohodlné role. Prostě jsem hrál na doprovodnou kytaru. To bylo asi tak vše, co jsem dělal. A miloval jsem to. Takže mě nápad, že bych měl něco napsat na album, úplně vyděsil. Ale myslím, že to byla dobrá věc.

Opravdu jsem nevyvinul nějaké vzory. Nemám příliš krabic. Takže to byla výhoda, kdy jsem se nechystal to zanedbat. Ale bylo to tak vzrušující a taková pocta psát s Hayley. Psali jsme spolu trochu už dříve, ale nikdy ne v takovém rozsahu. Takže to byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy dělal, ale zároveň to bylo tak prospěšné. A já jsem na to opravdu pyšný.

Mohl bys mluvit o tom, proč jste se rozhodli album pojmenovat „Paramore“?

T: Dát slova nebo několik slov na celé umění je opravdu složité, snažit se nějak shrnout všechny ty odlišné věci do jediné myšlenky. Pokaždé, když jsme se dostali k názvu alba, bylo to opravdu zdrcující a děsivé a každý byl při zavrhování nápadů v rozpacích.

Ale když už došlo na jeho pojmenování, Hayley řekla: ,,Pravděpodobně je čas popovídat si o názvu alba, ale předtím než se k tomu dostaneme, mám takový divný nápad. Po tom všem, čím jsme prošli, vypadá to, jako bychom tak nějak objevili nové Paramore a já mám pocit, že by tohle mohl být ten čas udělat eponymní album.“ A okamžitě se to zdálo správné. Jsme svým způsobem nová kapela. A jsme na to moc hrdí. Tohle je způsob, jakým chceme pokročit v představování Paramore.

Hayley řekla, že když jste šli do tohoto alba, cítila se ohledně budoucnosti kapely mnohem optimističtěji než kdy předtím.Je to proto, že je po odchodu bratrů Farrových pozitivnější energie?

T: Ano, myslím, je to z velké části pravda. Všichni jsme tu nechtěli být, když ti dva kluci byli v kapele. Je těžké dostat všechny na tu samou stranu, když ty tam očividně nejsi. To působí spoustu členění a je to velmi obtížné. Takže si myslím, že jsme tu poprvé chtěli všichni být a všichni jsme chtěli komunikovat a společně se přes ty věci propracovat. A všichni se máme navzájem rádi a těšíme se na sebe.

Teď jsme v bodu, kdy i kdyby album nešlo tak dobře, jak jsme doufali, zažívali bychom více legrace, protože jsme kapela a jezdíme spolu na turné a píšeme písně a tvoříme alba, která jsme nikdy předtím nedělali. Jsme prostě všichni rádi, že tu jsme.

Jaká byla tvá počáteční reakce, když jsi slyšel, že kluci odchází?

T: Ve skutečnosti přišli nejprve za mnou. Tohle byla jedna z věcí, kterou jsme museli na místě vyřešit. Bylo to velmi nezdravé prostředí. Něco se muselo stát, ale myslím si, že jsme všichni odmítali o tom nějak více přemýšlet. Bylo to překvapení pro nás všechny, ale zároveň jsme si říkali „Duh.“ Dlouho jsme to očekávali. Rozhodně to bylo děsivé. Myslel jsem si: ,,Já nevím. Tohle je konec?“ Ale cítil jsem, že není. Byla tu spousta strachu, ale také divný mír a divná sebejistota. Takže jsme se snažili nedávat tyto pochybnosti do popředí naší pozornosti. Soustředili jsme se jen na posun vpřed.

Myslíš si, že to vás tři svedlo více dohromady?

T: Oh ano. Rozhodně. Myslím tím, že jsme museli komunikovat. Většina kapel tak trochu tvoří týmy. A když dva bratři odešli, všechny ty propasti odešly s nimi a my jsme se stali opravdovými nejlepšími přáteli.

Jsou tu písně, které se teď zdají jiné nebo písně, které jste zahodili a už je nedělali?

T: Díky bohu je všechno stále celkem přirozené. Je to trochu odlišné, ale každý na pódiu miluje to, že tam jsme a že společně děláme hudbu. Milujeme naši starou hudbu a nemáme pocit, že bychom se od toho přesunuli. Ty staré písně jsou, upřímně, pravděpodobně mnohem zábavnější, když je hrajeme živě než kdykoliv předtím.