Interview s Hayley pro Coup De Main

6. 9. 2013 | Autor: | Bez komentářů |

Hayley Williams se před letem do Evropy téměř nezastavila. Kapela Paramore totiž v posledních týdnech chystala zejména celkovou podobu turné, zkoušela nový setlist, ale také byla oznámena další koncertní data. To samozřejmě vzbudilo zájem médií, a tak se Hayley objevila v mnoha rádiových pořadech nebo na stránkách online časopisů. Jedním z nich je i novozélandský magazín Coup De Main, kde se zpěvačka opravdu rozpovídala. Nedávno totiž na Twitteru děkovala jistému deníku, že s ní nemluvil o účesech, ale skutečně o hudbě a toho se chytla i reportérka Shahlin Graves a důkladně se probíraly například písně „Grow Up“, „Fast In My Car“ nebo „(One Of Those) Crazy Girls“. Samozřejmě bylo zmíněno i koncertování a mnoho dalších informací. Originál naleznete na stránkách Coup De Main, překlad se chystá. je hotov.

„Hayley Williams o eponymním albu a turné“

by Shahlin Graves
překlad: parahani

Paramore se v lednu vrací na Nový Zéland! Těšíte se?
Jo, nemůžeme se dočkat! Ve skutečnosti jsme se od našeho posledního výletu na Nový Zéland snažili zajistit více koncertů, takže jsme vážně připraveni se vrátit a vidět všechny fanoušky a ostatní a užít si to. Vy to víte, protože tam bydlíte, ale je to opravdu úžasné místo a cítíme se tam jako na dovolené.

Přivezete s sebou twenty one pilots – vaše přátele z Fueled By Ramen, ale jsi také fanoušek této kapely?
Jo, jsem velký, velký fanoušek. Myslím si, že jsou jednou z těch lepších „nových kapel“ nebo novějších kapel, co se zrovna hrají. Je super, že s námi jedou na turné. Kdybychom je mohli mít na každém turné, tak to udělám. Jsou nejenom neuvěřitelně talentovaní, ale jsou to taky super kluci, takže by to bylo fajn i pro fanoušky. Jsou to skvělí baviči a strašně se těším, až je naši fanoušci uvidí.

A je skvělé, že pořádáte také koncert v Christchurch. Nevím, jestli si slyšela o všech těch zemětřeseních, co se tam udála, ale je jasné, že to bude znamenat mnoho pro vaše fanoušky.
Je to vážně smutné. Postřehla jsem to jen skrze fanoušky online na Twitteru, ale moc se těšíme, až tam budeme hrát a užívat si to. Hudba je podle mě tím nejlepším způsobem…ne jak zapomenout, ale jak na chvilku všemu uniknout. Bude to příjemný večer.

Máte nějaké zábavné historky z minulých návštěv Nového Zélandu?
Párkrát jsme plavali v oceánu a dobře se najedli. Ryba s hranolkama (aka fish and chips)! Už je to nějaká doba, ale myslím si, že nejlepší byli ti strašně milí lidé. S fanoušky na koncertech se dá skvěle pokecat a celkově je tam super atmosféra.Opravdu nevím, co očekávat na koncertě potom, co jsme byli takovou dobu pryč a vydali nové album, ale jak už jsem řekla, vždycky se k nám všichni chovali moc hezky a cítili jsme se vítáni a těšíme se, až to znovu zažijeme.

Na co by se fanoušci měli na turné těšit?
Na to se snažíme zrovna přijít! Máme docela dlouhý setlist a rozhodně co do produkce největší šou, co kdy byla, je to vzrušující. Vím, že to bude nejméně hodinu a půl dlouhý koncert a zahrajeme pro každého něco. Mám pocit, že fanoušci, kteří naše koncerty navštěvují už od začátku, budou spokojení a taky si myslím, že novým fanouškům, kteří zrovna naskočili do tohohle vlaku, se to bude taky líbit. Je to super být v téhle kapele. Máme za sebou tolik turné a skládání písniček do různého pořadí a je skvělé, že nás to ani po tolika letech nenudí. Myslím si, že jsme přišli na nové způsoby, jak hrát nebo jak dát dohromady setlist tak, abychom na něj byli hrdí a věřím, že tenhle bude jedním z našich nejoblíbenějších.

Píseň „Part II“ je pokračování „Let The Flames Begin“. Budete tyto dva songy hrát přímo po sobě?
O setlistu nemůžu nic říct. Kluci by mě zabili! *směje se*

Co byste chtěli, aby si lidé z vašich koncertů odnesli nebo co by měli cítit?
Myslím si, že tím nejdůležitějším na koncertování a cestování je spojení s fanoušky. Na konci dne nejsme kapela a fanoušci, ale jen obyčejní lidé. Nechci znít jako nějaký filosof, ale když hrajeme, hudba vezme každého na jeho vlastní cestu – protože jedna píseň může může znamenat něco pro mě, ale něco úplně jiného pro někoho dalšího. A to je to nejlepší na koncertování – koukat se na ten dav a sledovat různé reakce a co pro ně různé písničky znamenají, je to šílené. Šílené je to, že jednu dobu to bylo jen o hraní si s nástroji nebo s perem a papírem s Taylorem a Jeremym a najednou je z toho něco velkého. I s tou velkou produkcí a světly a vším, na konci dne hrajeme písničky – hrajeme muziku a snažíme se propojit s lidmi a nabídnout jim místo, kam patří. Doufáme, že až lidé vyjdou po koncertu ven, budou dojatí a budou se cítit dobře, budou vědět, že jsou důležití. Tohle všechno jsem si vždycky přála jako malá a to, že můžu tvořit muziku, je pro mě obrovským požehnáním.

Jako kapela jste úspěšní v žebříčcích i na turné, ale čím ty osobně měříš úspěch?
Wow. Upřímně ani nevím, co bychom mohli ještě udělat, aby nám bylo v kapele Paramore lépe. Opravdu se nám dařilo a dosáhli jsme s tímhle albem na první příčku, bylo to báječné – byl to úspěch, ale nevím, co pro mě vlastně úspěch znamená. Myslím, že mi nejvíce záleží pořád na rodině, na tom, že se na konci dne vrátím domů a vím, že jsem ráda tou osobou, co jsem – a to nejde bez jistých bojů, ale pro mě je úspěch prostě to, že se můžu vrátit domů a mít pocit, že jsem se s někým sblížila.

Když už mluvíme o novém albu, gratuluji! Opravdu ukazuje, jak můžou být Paramore hudebně rozmanití a musí být také super vědět, že se album umístilo na Novém Zélandu na první příčce.
Ano! To je úžasné!

Musíte být nadšení, že „Ain’t It Fun“ bude dalším singlem. Je to skvělá píseň.
Ano, díky, opravdu jsme. „Ain’t It Fun“ byla vždy jedním z favoritů na desce. Od chvíle, co jsme ji složili, jsme měli pocit, že je něčím speciální, takže je šílené ji teď slyšet v rádiu. Pamatuju si, jak jsme ji nahrávali a říkala sem si, jak bláznivé je, že máme v písničce sbor a je to celkově více funky než co Paramore kdy vytvořili. Takže doufáme, že se fanouškům líbí. Zdá se, že se jí daří. Když ji hrajeme živě, je na ní hodně velký ohlas a fanoušky baví, protože tančí po celou show, ale jsem nadšená, že ji teď uslyší lidi v rádiu. To by mělo být ještě zábavnější.

Měli jste pocit, že by se proces psaní změnil od tvorby minulých desek?
Jo! Vytvořit tuhle desku bylo trochu děsivé, ale když se na to podívám zpětně, mělo to tak být, víte? Taylor a já jsme si hodně povídali – vlastně všichni tři – o tom, jak bychom chtěli, aby album vypadalo. Byla to sranda, jen jsme tak házeli slova do větru jako „Ou, chceme, aby bylo…aby znělo vesele, aby znělo takhle…aby mělo takový nový nádech.“ Ve skutečnosti jsme nevěděli, jak toho všeho dosáhnout, hlavně protože jsme chtěli vytvořit vesele znějící desku, ale tak šťastní jsme na začátku nebyli. Pomohlo nám opustit minulost a dovolilo nám vyrůst a změnit se a zkusti nové věci a když jsme to konečně udělali, písničky se jen hrnuly. Myslím, že to pro nás byla lekce, že máme mít otevřenou mysl a nezatěžovat se pocity a omezeními.

Ve „Fast In My Car“ zpíváš „Párkrát už mě zkoušeli, vyšla jsem z toho jako bezcitná a krutá…“ Jak se s takovými pocity vypořádáváš, když je ti dvacet čtyři, jsi stále mladá a podle textu se „chcete jenom bavit“.
„Fast In My Car“ byla pro mě dobrým cvičením, co se týče textu a psaní, protože jsem měla v hlavě, kam my tři míříme – chtěli jsme vytvořit desku, co bude bavit nás i fanoušky. Jednoduše jsme si chtěli jako Paramore zase užívat, protože to bylo na jistou dobu stresující, ztratili jsme členy kapely a zároveň přátele, bylo to vážně těžké. My tři jsme věděli, že to pořád nemusí být takové. Z části se zbavuju frustrace z médií a toho, jak se lidé pořád chtěli vracet k tomu drama a říkám „Poslouchejte, my se posunujeme dál, pokračujeme a necháváme minulost za sebou – budeme se bavit, ať už se to lidem líbí nebo ne!“. Díky té písni jsem si vzdorovitě šla za tím, že tentokrát si to užijeme, ikdyž se nás někdo snažil zastavit. Je to super, protože když ji hrajeme živě, fanoušci skákají do rytmu a slaví tak s námi to, jak daleko jsme se za ty dva nebo tři roky dostali.

Viděla jsem tvůj tweet, kde jsi děkovala nějakým reportérům, že s tebou mluvili o muzice a ne o účesech celebrit. Kdybys mohla něco na hudebních médiích změnit, co by to bylo?
Prostě tohle! Podle mě to má ale dvě strany… Když se kapela dostane na určitý level, kde…my teď taky děláme hodně mainstream věcí, což je šílené. Je to fajn, protože to znamená, že mnohem více lidí poslouchá vaši muziku, ale když se objevíme na Teen Choice Awards nebo podobné akci, ptají se na pop-kulturu, ale ve skutečnosti jsou to většinou věci, co nemají žádnou hloubku. Jako „Co si myslíte o outfitu Miley Cyrus, co teď pořád nosí?“. A nevím, jestli na to mám názor, co by lidé potřebovali slyšet. Nemyslím si, že v tomhle máme nějaké slovo, je to na nic. Ráda se bavím o věcech, co se týkají kapely. Ráda mluvím o muzice a o věcech, co něco znamenají. Chceme se spojit s lidmi skrze něco, co bude něco znamenat, ne přes stupidní, plytké řeči. Dvě strany proto, že si cením lidí, kteří se zajímají o to, co se děje s námi…a znamená to něco ve smyslu, že čím víc lidí se seznámi s naší hudbou, tím více názorů, více médií a více rozhovorů a všeho takového a já si nemůžu vybrat, jak to všechno bude vypadat. Myslím si, že na konci dne, ať už děláme cokoliv, ať už se zapojíme do čehokoliv – vím ve své hlavě a ve svém srdci, že Paramore se zrodili ze světa, který se o nic z toho nestará. Nezajímají nás účesy slavných.

Ačkoliv v „Grow Up“ zpíváš o svých osobních zážitcích, mám pocit, že věta „mám dost všech svých falešných přátel“ je něco, k čemu se může přiřadit kdokoliv. Je to tak univerzální část dospívání pro každého. Jak poznáš rozdíl mezi falešnými přátel a tzv. anklebiters a pravými přáteli, které bys nikdy neopustila?
O jéje! To je část dospívání – rozeznávání toho rozdílu a rozpoznávání lidí, co vás táhnou dolů. A není to jenom proto, že já a kluci jsme v kapele. Pro mě nebyla kapela tou jedinou překážkou ve vytváření pravých přátelství, někdy se lidé prostě k sobě nehodí. Já jsem při dospívání zjistila, že nejsem zrovna typ člověka co chodí na párty a pařit – když přijdu domů, docela se flákám. Zabralo mi to nějaký čas to přijmout, že nejsem zrovna společenská a jakmile jsem si to uvědomila a přijala to, zjistila jsem, kolik lidí to nemůže překousnout. Bylo to zvláštní, podivné. Cítila jsem se, jako bych znova opouštěla střední školu. Myslím, že se to muselo stát několikrát, protože jsem o tom mluvila s mými rodiči a prarodiči a zdá se, že jak stárnete, život má tendenci se ořezat na věci, na kterých záleží a vy začnete chápat, kterým lidem na vás vážně záleží a na kterých záleží vám. Myslím, že to funguje na obě strany, jakmile začnete rozumět sami sobě, což je celoživotní proces, uvědomíte se, na čem vám záleží a na čem ne. A když se pak o něco přestanete starat, pak se lidé musí rozhodnout, jestli jim na vás záleží nebo ne.

Kapela toho za poslední roky dost zažila – vybíráš si bitvy? Jak se rozhoduješ, za co stojí bojovat?
Teď je dobré, že každý z nás tří má nějaké silné stránky a slabiny a navazujeme na sebe tam, kde ten druhý nemůže. Jsme pro sebe silní a trvalo to celou tu dobu od odchodu Joshe a Zaca. A pořád se učíme, jak to má fungovat a jaké jsou moje silné stránky, jaké jsou Taylorovy a Jeremyho a jak se můžeme spojit, aby vše hladce a efektivněji šlapalo. Když se neshodneme, kdykoliv je tu nějaké téma, na které máme odlišné názory…Nevím, mám pocit, je to možná tím, že jsme starší, ale rozhodně lépe komunikujeme, říkáme si důvody, proč to tak cítíme. V jistou chvíli se budete s lidmi hádat, nebudete s nimi souhlasit, ale musíte se respektovat a to my tři děláme. I když se setkáme s něčím, na co máme kompletně opačné názory, nakonec najdeme řešení, které je kompromisem, ale pořád respektující a vždy rozumíme tomu, jak jsme se ke všemu dostali.

Naprosto miluji „(One Of Those) Crazy Girls“. Každý má kamarádku, co může být ta Bláznivá Holka nebo jsme se sami ocitli v takové situaci. Jak bys poradila člověku v takovém stavu?
Já psala absolutně sarkastickou píseň – myslím si, že kluci i holky můžou být trochu blázniví. Není to podle mě o pohlaví, já žila kolem kluků pořád a slyšela jsem miliony historek o tom, jak si prošli rozchodem a ta holka se pak zbláznila. Vždycky jsem vyrůstala s pocitem, že „ne, já taková nebudu – když se s někým rozejdu, budu v pohodě“. Ale pak si uvědomíte, že kdyby se to stalo vám, taky možná zešílíte. Takže ten song sem napsala tak, jako bych si prošla rozchodem a vžila jsem se do role člověka, co mu bylo řečeno, že ho druhá strana nemiluje a on začně vyšilovat. Uvědomila jsem si, že by mi to ublížilo, že bych se zbláznila! Takže k tomu, když se na někoho podíváte a říkáte si „jo…ti jsou šílení“..Nevím.. Říkám si, že je to celkem jasné, nemyslím si, že je tam místo pro popírání. Ale myslím si, že to chce upřímnost a schopnost porozumět tomu, že je toho schopen každý – i já.

Pro některé umělce je vystupování živě jakýmsi hraním, nasazováním masky. Je to tak i u tebe?
Ne, tak to necítím. Co se týče našich písniček, mám pocit, že píšeme celkem upřímně o tom, čím si procházíme. Když koncertujeme, je to zveličená, více energická verze našich osobností – když jsem doma, neskáču, nekříčím a nezakopávám o věci. I když, pravděpodobně zakopávám, ale nehraju si na něco, neskáču nebo nenosím latex. Doma jsme o dost jiní, ale lidé, jakými jsme na pódiu, jsou jen části z nás, co dav a publikum, co přijde na koncert…co odkryjí. Je to jako když jdete ven s někým, kdo chodí na párty každý den a s ním jste taky trochu bláznivější, ale pak si jdete sednout s někým jiným do kavárny a tam se může odkrýt zase vaše jiná stránka, více introspektivní. Různí lidé odhalují vaše různé stránky a vy zase jejich a naši fanoušci odkrývají rozhodně tu naši nejšílenější stránku, protože jsme neskutečně nadšení pokaždé, kdy jsme na pódiu.

 

  Přidej komentář

Pokud chcete mít vedle komentáře vlastní ikonku - avatar, nahrajte ji na Gravatar.com