Příspěvků od samotných členů kapely za poslední roky ubylo, ale Paramore rozhodně nezapomínají. Zejména Hayley po čase ráda komentuje, co se událo a připojuje nějaké info „ze zákulisí“. Na konci května se na svém Tumblr vyjádřila k textu Misery Business, který jí je často předhazován jako protifeministický. V něm také slíbila, že se vrátí s pár slovy o uplynulém turné Writing The Future a celé éře eponymního alba, která byla speciálními večery v divadlech po Americe oficiálně zakončena. Dnes tak učinila a rozpovídala se o tom, jak byly poslední čtyři roky pro kapelu i ji samotnou neskutečně důležité a opět vyzvedává do nebes fanoušky Paramore. Více už v přeloženém příspěvku níže:

A konečně. Článek.

Poslední čtyři roky se mi budou v hlavě navždy přehrávat jako film. Byly těmi nejlepšími, od začátku do konce. Na všechno, co se vztahuje k eponymnímu albu, vzpomínám s láskou. I na části, které nebyly zas tak jednoduché. Protože teď se můžu ohlédnout a vidím, proč se to tak stalo. Nikdy už nevytvoříme takovou desku. Na to budu vždy pyšná a trochu smutná, ale tak to prostě je.

Ale co teď? Příští album možná bude ještě lepší než to eponymní. Měla bych se pořádně zamyslet, než budu zase zpochybňovat průběh, plán nebo tu hlubokou víru, co mám v Paramore… Větší, než kdy budu mít v sebe samu.

Každý večer na turné Writing The Future přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že tohle už znova neprožijeme. Nic z toho. Je to kruté. Ale vážně, jsme generace, která žije výhradně skrze fotografie, videa a popisy, ve snaze o zmrazení vzpomínek v čase, ale vytvoříme tak jen stín nás a našich zážitků. Tím opravdovým se stává to, co ten moment vytvoří uvnitř nás… Ale ani mé vzpomínky na poslední čtyři roky nenahradí, jak mě naplnilo to, že jsem vše mohla prožít osobně.

A to je důvod, proč je tak důležité posunovat se kupředu a nikdy nežít minulostí. Nikdy nemůžeme být uspokojeni momentem, který pominul. Pokud nežijeme teď a tady (hláška z filmu Waynův Svět) a nezápasíme ve snaze najít sami sebe a ostatní tady v přítomnosti, tak proč tu vůbec jsme? No jo, vím, že to otřepané „žij přítomností/buď spokojený s tím, kde se nacházíš“ zní debilně, ale je to pravda…A nikdo to nepotřebuje slýchat víc než já, ne-u-stá-le.

Když už mluvíme o přítomnosti: Plánuju svatbu, snažím se psát a někdy dokonce fakt píšu, stěhuju se a buduju od podlahy vlastní společnost na barvy na vlasy. Tohle všechno najednou. Ano, jsem totální blázen! Měli byste vidět moje šílené oči. Myslím, že už mi zůstanou. Budu se snažit vám sem tam něco ukazovat, ale nic neslibuju, protože občas zapomenu, že internet existuje (a to je myslím dobře).

Poslední věc:

Znovu díky za Writing The Future. Nikdy jsem na pódiu nebrečela tak, jako při „Future“ v Portlandu. Nápisy, co jste vytvořili a drželi na koncertech, nám připomínaly, proč tady jsme a tu naději, co jsme v kapelu měli v začátcích. Děkujeme, že jste vytvořili komunity uvnitř naší „fanouškovské základny“. Snažíme se, abyste se nadále cítili jako rodina, protože tak to vnímáme my…Ale vy za nás tu práci denně odvádíte. Nemohli jsme si vybrat nic lepšího, než oslavit eponymní éru s vámi v těch nádherných divadlech.

Už píšu dost dlouho. Psát texty písniček se zánětem karpálních tunelů zní skvěle, ale radši si to odpustím.

h[III]