A máme tu poslední část Hayleyina „deníku“ pro PAPERMAG. Přečíst si ji můžete ZDE. Článek je opět doplněn fotkami Lindsey Byrnes.

Aktualizace (parahani): Tak jako předchozí deníkové zápisky Hayley, i tento máte nyní přeložen:

Tour deník Hayley Williams část 6: Na konci cesty

Takže, nejkratší turné v historii Paramore se chýlí ke konci. To byla tedy cesta. Nemůžu říct nebo napsat „cesta“ bez toho, aby se mi v hlavě nerozezněl začátek „Don’t stop Believin“. Nicméně, jsem ráda za tu spoustu vzpomínek, co máme za tak krátký čas.

Koncert na Havaji byl jedním z nejpamátnějších momentů, co jsem na pódiu zažila. Když už mluvíme o pódiu, bylo dost malé. Spíš jako ty, na kterých jsme začínali naše turné před sedmi nebo kolika lety a moc se nelišilo ani od těch na Warped Tour. Od okamžiku, kdy zazněla zpětná vazba z davu, jsem se cítila, jako bych se mimo své tělo vznášela a pozorovala celou show seshora. Byl to jeden z těch koncertů, na kterých záleží ve smyslu, že vlastně na ničem nezáleží. Všechen ten pot a bolístky z každé předchozí show jsou k vám jakoby přišpendleny jako modrá stužka. Máte z toho tak dobrý pocit, když to necháváte všechno být. Myslím tím, no nevypadá to zas tak dobře – s mou roztékající se řasenkou vypadám jak potrefený červenovlasý mýval – ale i z téhle části mám dobrý pocit. Je to tak, jak jsem řekla, na ničem nezáleží.

Nejen já jsem v ten večer měla osobní propojení s pódiem a s atmosférou kolem, ale ten dav lidí udělal tu show tak důvěrnou, že jste si prostě nemohli pomoct, ale zdálo se vám, že tam znáte každého. Dva lidé u barikády se dokonce zasnoubili během „The Only Exception“! Zkuste mi říct, že tohle není dojemné. V jistou chvíli při koncertu se rozpovídám o tom, co pro nás znamenají naši fanoušci a co pro nás znamená, že jsou tam a koukají na nás. Pak řeknu „Vítejte v naší rodině.“ A řeknu jim, že jakmile do ni vstoupí, už se nikdy nedostanou ven. Nemyslím to v tom děsivém slova smyslu jako v Kmotrovi. Co tím chci říci je, že když  tam jsme všichni společně a takto prožíváme hudbu, jsme propojeni. Něco se přihodí, když prožíváte muziku s ostatními. Je to spojení, které nemůžete popřít a to je to, co chci každý večer ocenit nehledě na to, pro kolik lidí hrajeme. Je to opravdu obrovská pocta hrát muziku pro koholiv, kdykoliv. Vy z vás, co toto čtete a jste v kapele nebo píšete svou vlastní muziku, vy víte přesně o čem mluvím a pokud ne. No, konečně se probuďte.…

Takže kromě koncertu a všeho toho mého nadšení kolem jsme si neskutečně užívali už jenom ten fakt, že jsme poprvé na Havaji jako kapela. Většinu času jsme strávili opravdovým relaxováním, až takovým, že si jen ztěží vzpomínám na první den. Byla to jedna z mých ojedinělých dovolených, na kterým jsem byla v mém dospěláckém životě. Užívali jsme si ten klídek, dokud někdo nerozhodl, že by nebylo špatné, kdybychom si všichni příštího rána před koncertem šli skočit padákem. Vám se to také zdá jako skvělé a naprosto zodpovědné rozhodnutí, že ano? Taylor byl jediný, který už někdy skákal. Byl celou cestu samý úsměv, zatímco my jsme se celou dobu na zadním sedadle našeho vypůjčeného Jeepu nervózně smáli. Nepomohlo tomu ani to, že jakmile jsme dorazili, museli jsme podepsat spoustu papírů, které hlásaly „SKÁKÁNÍ PADÁKEM JE NEBEZPEČNÉ, MOHLI BYSTE ZEMŘÍT!“ Přísahám. Takhle to vypadalo…velkými písmeny a tak. Ani jsem se nemohla rozhodnout, koho dát na seznam volaných v případě mimořádné události! Nemusím dodávat, že jsme stále všichni naživu, jinak bych zřejmě nemohla napsat tento článek.

Co musím o našem dobrodružství v oblacích říci, je toto: Žijete a umřete jen jednou. Nevím jestli bych chtěla odejít ze světa zrovna při skoku padákem…ale co do háje, jsem tak šťastná, že jsem to jednou v mé životě zkusila. Ten pocit padat skrz mraky a ten ještě více uspokojující pocit, koukat se na zem z výšky 3000 metrů, to je tak pokorná věc. Nikdy jsem se necítila zranitelněji. Jsem připoutaná k tomuhle chlápkovi a jsme tak přitulení v den, který byl mohl být tím posledním v mém životě!! Ale zvládla jsem to… a viděla jsme svět ze zcela nové perspektivy, Když jsme všichni přistáli, mysleli byste si, že jsme jsme se tak roky neviděli. Jediné, co jsi pamatuju, je útěk k Jeremymu, jako bych jím chtěla proběhnout. Došla jsem k závěru, že už to nikdy znova nezkusím, ale jsem si jistá, že díky tomu jsem odvážnější. Jako dítě jsem mě nikdy nenapadlo, že až vyrostu, budu dělat přesně to, o čem jsem vždy snila, zažiju věci, co jiní nemají možnost nikdy zažít – a co víc? Všechno to prožiji s mými nejlepšími přáteli.

Díky, že jste četli tohle moje blábolení. Děkuji Paper magazíne, že mi dali šanci pro ně psát. Uvidíme se příští rok s novým albem plným zbrusu nových písní.

Se vší vděčností, co se do mého malého ptačího tělíčka jen vejde,

Hayley Williams ze skupiny Paramore.