Hayley seděla do noci u počítače a psala nový článek. Tento je ovšem úplně jiný než ten předchozí a celý v podstatě vypráví o významu písně Let The Flames Begin. Hayley v něm píše o svých pocitech, názorech a zkušenostech.

Překlad níže 🙂

Překlad: michelle

OH SLÁVA.

Když mi bylo 17, začala jsem psát text k písni, která byla později nazvána „Let The Flames Begin“. Byla na našem druhém albu RIOT! Nikdy jsem neměla pocit, že to zní na albu tak významně, jak to vypadalo, když jsme to hráli živě. V průběhu let jsme přidávali a rozšiřovali. Nejen, že je to jedna z písní, které nejraději hrajeme, ale také jedna z nejvíce požadovaných od…ehm…vás lidi. Možná je to proto, že je to těžší píseň než většina našich ostatních nebo je to proto, že je opravdu emotivní zpívat ta slova. Ať tak či onak, znamená to hodně pro nás všechny.

Ta slova se nás dotkla, když jsem nás viděla (lidi, kteří v té době byli zhruba v mém věku) jak zapadáme do společnosti…a trochu zaprášené téma lidské existence. Jak zlomení jsme se museli zvenčí zdát pro toho, kdo se na nás díval. Vždycky jsem měla takový ten hluboký pocit soucitu, když slyšíte tragický příběh o někom mladém, komu byla diagnostikována nevyléčitelná choroba, nebo když vidíte bezdomovce, jak žebrá na straně ulice, kde byste mu mohli dát pár dolarů, ale nikdy mu opravdu nepomůžete…ale já to pořád beru…prostě jako svět jako celek. Protože cítím, skutečně a hluboce, že všichni stále hledáme nějaký druh léku nebo rychlého řešení. Vždy to vyzní naprázdno. Dělám to každý den, i když si to neuvědomuji. Podmínky žití a dýchání. „Jak si můžu udělat radost?“ Není to pesimistickýma očima, kterýma vidím všechny ty věci, já jen věřím, že je to reálné. Pro některé lidi je to víra, která má spíš na práci zlomení nás všech. Ostatním stačí jen vědět, že se snažíme být tím nejlepším člověkem, jakým můžeme být a děláme, co je v našich silách. Ať už je to radost, víra, žal nebo vítězství…všichni jsme lidé a všichni neustále čelíme nějakým problémům. Srdce, financí, rodiny, snů…to je skutečná bolest a nemůže být ignorována.

Někdy je jedinou věcí, která mě dokáže dostat přes těžké časy vědomí, že jsme v tom boji (tak nějak) všichni společně. Ikdyž máme někdy pocit, že bojujeme sami, jsou tu miliardy lidí, kteří dělají přesně totéž. Ať už se jejich boje týkají čehokoli. Nevím jak, ale opravdu to pomáhá. Vědět, že na to ještě nikdo nepřišel. Je to trochu otrava, ale je to prostě dobrá útěcha.

Když vidím, jak i o dobrých 6 let později stále cítím všechny ty věci o životě a lidském bytí, je asi jasné, že bychom měli napsat další píseň s podobným posláním i na nové album. Tentokrát mám pocit, že to začíná být trochu víc beznadějné…ale to je vlastně to, co mě na tom nejvíc vzrušuje. Pro mě to znamená dostávat se na dno toho, o čem jste si mysleli, že je bezedná propast…a to je to, kdy se vzdáte sami sebe, ať následuje cokoli. To je to, co miliardy lidí právě dělají. Naráží na dno, aby jen pozvedli zrak a zjistili, jak se ode dna znovu odrazit. Jo, vím, že to určitě pomůže.

Je divné, že píseň o tomhle všem může být na asi nejvíc pozitivním a opojně zábavném albu Paramore, které jsme kdy napsali…ale nějak to funguje. A každopádně, kdo mě zná ví, že mohu napsat mnoho šťastných textů, až začnu dávat průchod zas něčemu jinému.

Je to dlouhé a je pozdě a já doufám, že to dává každému smysl, ne-li všem, kteří to skutečně četli.

H