Sean Adams z Drowned in Sound měl možnost se setkat s Hayley, Taylorem a Jeremym (které nazval ,,usměvavými Američany“) a vznikl z toho opravdu dlouhý a velmi zajímavý rozhovor. Sean se v tomto interview totiž zaměřil především na nové album a jejich hudbu jako takovou. Zajímal se o nahrávání, zkoušení, texty a vše okolo názvu „Paramore“. Rozhovor v originálním znění si můžete přečíst pod článkem, na překladu se pracuje překlad je hotov.

překlad: michelle

Sean Adams (DIS): Prosím, uveďte přísady na vašem novém albu, protože jsem tu překvapivě slyšel nějaké zvonkohry a četl jsem zajímavý rozhovor (přeložený zde) s vaším producentem Justinem Meldal- Johnsenem, ve kterém řekl, že byly na kytary použity syntetizátory. Co dalšího bylo zmixováno?

Taylor York: Všechno. Cokoliv nám přišlo na mysl – alespoň jsme zkusili, jestli to byl platný nápad.  Takže myslím, že je tu spousta druhů syntetizátorů a kytar, evangelický sbor, udělali jsme smyčcovou sekci, dali jsme kytary přes divné syntetizátory a vyladili jsme je. Nemyslím si, že tam bylo něco tak průkopnického, ale určitě to pro nás bylo nové, bylo to průkopnické pro nás osobně.

DIS: Čí zařízení se válelo po studiu? Byly tam někde syntetizátory od Becka…

Hayley Williams: Bylo tam hodně Beckových věcí…

TY: Měl příběhy o všem, ale působí to, jako by to bylo normální.

HW: Protože to je normální pro něj.

DIS: Ve kterém studiu jste byli?

HW: Vlastně jsme byli na několika různých místech, protože jsme dělali pre-produkci v takové zkušebně jménem Swinghouse. A bicí jsme dělali v Sunset Sound, což je velmi známé studio, vlastně jsme byli v místonsti, kterou vybudoval Prince…Žil tu, co jsem tak slyšela, asi dva roky nebo tak nějak.

HW: Byli jsme v jeho místnosti jen vychladnout. A poté jsme šli ze Sunset Sound k JMJovi.

TY: On tomu říká Chez JMJ. My jsme tomu říkali „Shaise“ JMJ…

HW: Takže jsme byli na několika různých místech, ale u Justina jsme byli nejdéle, což bylo super. Byl to dlouhý tah dělat to album.

DIS: Byly na zdi nějaké vyškrábané poznámky od Prince, které vás inspirovaly?

TY: Ne, jen jeho soukromá koupelna, kterou vybudoval a kterou jsme každý den využívali. Už jen to vědomí, že jsme s ním sdíleli toaletu…

Jeremy Davis: Ty nejkreativnější věci příchází, když jste na toaletě. Spousty nápadů!

TY: Převzali jsme Princovu energii!

DIS: LA je poněkud divné město, místo bez srdce, když nemá centrum. Pomohlo vám vydat se hledat srdce LA a možná vaši vlastní cestu k nalezení nového jádra kapely?

HW: Není tu žádné srdce! V tomto albu není žádné srdce! Jen to vysálo život z nás všech! [směje se] Kdepak! Já nevím. LA bylo opravdu krásné, protože jsme nebyli tolik rozptylovaní pohodlím domova. Myslím, že to bylo pravé místo a pravý čas, abychom tam šli. Přestěhovala jsem se pár týdnů před tím, než se sem kluci dostali. Rozhodně jsem prošla několika horečnatými týdny, kdy jsem byla jen „Nenávidím to! Ale opravdu to mám ráda. Prostě nechodím na „trendy“ místa.

DIS: Myslím, že to byl Bukowskiho citát, kdy řekl, že se lidé snaží vytvořit pro LA srdce, protože žádné nemá a umělci jaksi dvojnásobně. Všiml jsem si, že některé texty na albu jsou mnohem citlivější než předtím.

HW: Oh ano, s tím bych souhlasila, ale také stranou od LA, textově jsem se na tohle album velmi soustředila. Už jsem si nedovolila být naštvaná. Jen jsem si chtěla užít celý ten proces a cítila jsem se, jako bych právě měla doma čas, dospěla a stala se 24 letou ženou – právě mi bylo 24, ale…víte, jak to myslím. Bylo to jako bych měla malou místnost na citlivost, bylo to OK. Předtím to nebylo OK, byla jsem jako skořápka, velmi ostrá skořápka.

DIS: Z hlediska procesu, kde vaše písně na toto album začaly? Hádám, že to byl trošku odlišný proces v porovnání s předchozími alby, ale byl to jeden z vás, který byl celou dobu ve vaší zkušebně a pak přinesl písně ostatním?

TY: Rozhodně je to pokaždé jiné, je to trochu…snažili jsme se to vyřešit každý den, někdy…celé písně byly napsány muzikálně a pak poslány Hayley a ona do toho dala všechnu její melodii a texty a bylo to. Snažili jsme to tak dělat i s tímto albem, ale nefungovalo to.  Žádný ze starých triků na tomto albu nefungoval, což byl zpočátku průšvih, ale poté jsem si uvědomil, že jsme měli opravdový smysl probuzení. Jako bychom se znovu cítili naživu. Nebylo to tak, že bychom se báli, protože se věci změnily, ale bylo tu trochu takové nervózní energie, jako „můžeme to udělat“? a tlačila nás kupředu. Byla to opravdu zdravá záležitost. Ale ano, někdy jsme začali s kytarovým riffem a měli jsme spoustu nápadů, které byly napsány a nedostaly se nikam dál. U každé písně to bylo jiné, upřímně. Nebyl na to žádný vzorec.

DIS: Kolik psaní se uskutečnilo ve studiu a kolik bylo připraveno na vrácení?

HW: Překvapivě toho byla spousta napsána ještě před nahrávací fází. To se nám nikdy nestalo, vždy to bylo…Myslím, že jsem někomu říkala, že když jsme přišli k Robu Cavallovi, kvůli Brand New Eyes, měli jsme čtyři písně. Takové to bylo.

TY: Písně byly v podstatě napsány, ale ve studiu se toho tolik stalo. Všechny nabraly masivní obrat, protože jsme neměli pět těl, která by opravdu pracovala, jako ty odlišné kytarové části a ta část s bicími…můžeme toho spoustu udělat předem. Myslím, že to bylo opravdu super, protože plátno bylo doširoka otevřené a já jsem cítil, že je tu více místností, které musíme objevit. Je to legrační, protože mnohokrát jsme to nechali být. Spíše než předtím jsem myslel, že to zkusíme…nezahazovat, to je tak negativní…zkusili jsme vyplnit všechen ten prostor. Myslím, že na tom albu byly momenty, kdy Justin řekl, že je to OK, že je tam jen jedna kytara a vy nemusíte dělat věci tak, jak jste je vždy dělali.

DIS: Vaše písně byly vždy jasné. Ale stále mají silný zvuk, jako je to u kapel typu U2, kteří vzali BPM, aby věci rozšířili po arénách a aby všechno znělo větší. Vaše písně jsou teď tak rychlé, že se musíte dostat na místa, která potřebují trochu uklidit.

TY: Ano, naprosto!

DIS: Byla tam nějaká stěžejní skladba, kdy jste si vy nebo Justin uvědomili nebo začínali uvědomovat, kam to album směřuje?

JD: Myslím, že jsme se dostali do takové nahrávací rutiny a některé ty věci, které jsme přidali do tónů a tak. Rozhodně ne každá píseň byla odlišná, když jsme se dostali na konec. Ke konci už jsme ani nepřicházeli se seznamem skladeb a podobnými věcmi. A opravdu, kdykoli jsme začali, začalo se to dávat dohromady a vypadalo to jako jedna nahrávka. Ale určitě jsme se po dvou třech písních dostali do rutiny zvuků a tak a já si myslím, že je opravdu důležité, aby album znělo celkově stejně.

DIS: Mělo album nějaký manifest, když jste se do něj pustili? Album, na kterém Justin pracoval před tím vaším bylo M83 a on řekl, že bylo ,,epické, epické, epické“. To byl jeho zkrácený způsob toho, jak toto album zní. Měli jste na mysli něco podobného nebo bylo vaším měřítkem Brand New Eyes, které jste chtěli překonat?

HW: Pro nás to bylo jen to, že jsme neustále strhávali naše bariéry. Myslím si, že jsme za tu dobu jako kapela vybudovali určitý vzorec a určitou rutinu. Tři alba a to byl ten správný čas udělat něco odlišného. Ikdyž jsme neprošli všemi těmi změnami, kterými jsme prošli za poslední dobu, ikdyž jsme byli pětičlenná kapela, ať tak či onak, potřebovali jsme změnu. Takže to bylo o tom vždy zkoušet všechno, nikdy něříkat ne, to byl opravdu špatný nápad – a já jich několik měla – byla to vělmi osvobozující zkušenost a vždy to bylo velmi otevřené. Bylo to pro nás jiné, možná je to pro spoustu kapel celkem typické. Museli jsme to prožít až u čtvrtého alba. Nikdy tu nebyl plán nebo něco podobného, chtěli jsme jen udělat úžasné umění a nepředstírat, že víme všechno.

DIS: Co si myslíte, že jste se během tvorby tohoto alba naučili nebo je to otravná otázka, na kterou ještě neznáte odpověď?

HW: Ještě tak úplně nevím. Pokaždé, když to poslouchám, vzpomenu si na něco, za co jsem možná vděčná, opravdu, že jsme měli šanci to zažít. Asi jsem se naučila, že jsme schopní mnohem víc, než jsem si myslela. Měli jsme v sobě mnohem víc, co jsme chtěli objevit, co jsme chtěli ukázat lidem a bylo to jen o tom být dost odvážní na to, abychom si to přiznali.

DIS: V nedávném rozhovoru pro Absolute Punk jste řekli, že na albu není žádná dubstepová píseň. Bylo to vědomé rozhodnutí?

TY: Všechny byly dubstepové. Změnily se. Dubstep je cool nejen pro nás.

DIS: Sakra album KoRn! Loňský rok jsem měl teorii, nevím, zda s ní budete souhlasit, že singly Carly Rae Jepsen a Taylor Swift byly trochu emo, trochu silné popové písně a dostaly se do rádia, zrovna když jste byli ve studiu. Řekli jste si…,,Počkejte chvíli, lezete nám do zelí?“

HW: Uh, ne… chichotá se

DIS: Ale najednou se opravdu mainstreamové americké rádio otevírá emo-popovým kapelám a alternativní hudbě…

HW: Ano, mluvili jsme o tom v letadle. Těch posledních let hudby bylo opravdu vzrušujících. Byla tu spousta kapel, které se prodraly mainstreamem…prodraly se, prošly testy, kterými musely projít, aby proprazily, ale stále si zachovali svého ducha. Kapely jako Fun. to zvládly a samozřejmě píseň od Gotye byla úžasná a udělala na lidi dojem. Lidé si pak začali všímat hudby, která jim předtím byla neznámá. A pro nás bylo opravdu zajímavé to sledovat. Samozřejmě jsme byli zároveň připraveni psát, bylo to děsivé. Zajímalo nás, zda budeme schopní do toho zapadnout, až se vrátíme. Myslím, že nás to možná ovlivňuje a inspiruje určitým směrem, ale nakonec jsem velmi šťastná ohledně hudby, která tu teď je a fakt, že se do toho zpět vracíme a všechno je čerstvé a vzrušující.

DIS: Zastavte mě, jestli nemám pravdu, ale co se textů týče, každé vaše album mělo nádech sebespalování nebo přinejmenším náznak nějaké existenční krize. Vypadá to, že někdy zvažujete zbytečnost těchto věcí a fakt, že by to všechno mohlo skončit, ale překonávání těchto démonů vás dělá silnějšími a soustředěnejšími. Jako část „the world doesn´t need another band.“ (Svět nepotřebuje další kapelu) Je tu ten existenční nápad, který miluji na důležitosti smrti. V podstatě je to koncept, který jen přemýšlí o smrti, mohl by být opravdu posilující a uvolňující. Z rychlého poslechu alba to vypadá, že tento pocit z konce se znovu v několika textech objevuje. Hádám, že to na co se ptám, je, zda ten nápad, že čelíte smrti tváří v tvář a mohli jste skončit, ale pokračovali jste…byl nově nalezenou svobodou se stavem mysli, jaký teď máte?

HW: Určitě je to volba, kterou jsme učinili, abychom byli tím, kým jsme, být v kapele, pokračovat. Ale někdy na výběr není, protože se zdá, že je to náš životní cíl, víte? Kdybychom to všechno zahodili, bylo by to opravdu smutné. Těch pár posledních alb, zvlášť Brand New Eyes, co se textů týče, bylo pro nás opravdu tvrdou dobou a bylo důležité, že jsme se přes to dostali – říkám to pořád, MUSELI jsme se přes to dostat, abychom nahráli tohle album – čtvrté album je to, čemu věřím…na albu číslo čtyři není všechno řečeno a uděláno, ale myslím si, že album číslo čtyři je důvod, proč jsme ve třinácti letech začali. Připadá mi, že to byla celá velká dlouhá cesta se sem dostat. Je to úžasný pocit, já ani nevím, jak popsat jaké to je, dotáhnout to až do tohoto bodu, ano, bylo opravdu osvobozující vědět, že si stále vybíráme tento život a styl života, který právě teď máme. A dělat hudbu a sdílet ji s lidmi a propojovat lidi. Ale jak jsem řekla, zároveň je to dar a zahodit ho by bylo absurdní. Nevím, co jiného bychom mohli dělat, abychom se cítili tak odměnění, správní a naplnění. Je to super.

DIS: V novém singlu „Now“ zpíváš o tom, že tohle není doba ani místo na smrt. Máte nějaké priority ohledně toho kdy nebo kde?

HW: Ha! Já doufám, že se dají NSYNC dohromady, než zemřu, to je všechno, co mě zajímá. Co vy, kluci?

TY: Já se snažím o těchto věcech moc nepřemýšlet…

DIS:Před tímto rozhovorem jsem slyšel několik nahrávek, ale připadá mi, že jste do tohoto alba dali trochu více dramatického a divadelního přístupu. Měli jste pocit, že byste mohli být tentokrát hravější?

TY: Je tu spousta odlišných stylistických věcí, na které lidé ohledně alba poukazují. Upřímně, tohle je poprvé, co slyšíme „divadelní“ nebo o tom opravdu přemýšlíme. Nemyslím si, že to bylo vědomé úsilí udělat něco více divadelní, ale co si myslím, je, že jsme se poprvé otevřeli novým směrům. Myslím, že na dně toho všeho je v našich životech zrovna teď mnohem víc života. Možná jsme více nadšení a zažíváme více zábavy, takže možná se některé ty věci staly dramatickými a divadelními na zábavně znějícím albu. Tohle album se opravdu přihodilo a ohlížet se zpět je velmi cool, ale doopravdy nevím, jak se to stalo nebo jak se to obrátilo tímto směrem. Nebylo to úmyslné, ale je super to slyšet. Rád poslouchám ostatní…

DIS: Také tu byl koncert na Reading, způsob jakým jste byli oblečení, způsob jakým jste vystupovali vypadal mnohem více herecky. Viděl jsem vás několikrát a vždy tu byly nějaké skoky a triky, ale vypadalo mnohem více jako divadlo a mělo to šmrnc. Plánujete letos udělat něco nového, abyste své živé vystoupení posunuli dál?

JD: Dvojitý zpáteční flip.

DIS: Inspirováno Olympiádou?

TY: Ha. Ještě nevíme, jak bude naše živé vystoupení vypadat, ale všechno jiné se zdá být odlišné a nové, tak doufejme, že se něco přihodí.

HW: Jeremy je s těmi prvky opravdu dobrý. Vždycky když o tom mluvíme, mám prázdno v hlavě.

TY: Já také.

HW: Já jsem ohromena tím, jaké lidi budu vídat a prostě si myslím…

TY: Chceš světla?

HW:…Chci tam prostě být.

TY: Pódium…

JD: Přineste nějaký kouř!

TY: Plameny…

HW: Ale je opravdu dobrý. Ty věci, co jsme měli na Reading a Leeds, spoustu z toho dohodnul Jeremy s tím chlápkem Rayem, který dával dohromady světelnou show, takže mé peníze jsou svěřeny Jeremymu.

DIS: Album se na několika řádcích dívá do budoucnosti. Na živých koncertech to musí být radost nemít žádné kabely u kytar. Umožňují lidem vystoupit tak, jak to ještě před několika lety nebylo možné. Co se týče nových vynálezů, existuje něco, co se v hudbě objeví a vy se na to těšíte nebo doufáte, že to někdy bude existovat?

HW: To je další věc, ve které by byl [šťouchne Jeremyho] dobrý…

JD: Dostal jsi mě do nového vlaku plného přemýšlení. Nikdy jsem o možnostech nástrojů nepřemýšlel! Bezdrátové bicí!

DIS: Je tu další rozhovor s Justinem, který jsem četl a ve kterém řekl, že s albem zacházel jako z osmdesátek a zároveň jako z roku 2016. Tento druh myšlenky dívat se z očí minulosti na to, co slibuje budoucnost. Je to něco, co jste si také o novém albu mysleli nebo to bylo jen v jeho hlavě?

HW: Upřímně, stále vtipkujeme, že o tom nemáme ponětí…Mluvit s Justinem je tak [šílené]…pokaždé jste se naučili něco nového. Jeho slovník je na úrovni, o které jsem v životě neslyšela. Takže vždycky přichází s úžasnými způsoby, jak vše vysvětlit.

Něco takového nám také zmínil. Když jsem některé ty písně poslouchala a pocit, že jsem některé ty písně a texty napsala, někdy jsem si připadala jako ve filmu Johna Hughese, někdy to bylo jako Návrat Do Budoucnosti, byly to zvuky, se kterými kluci přišli a které zněly jako z jiného světa a bylo to úžasné. Ale myslím si, že jsme vždycky kopali hluboko do našich vlivů a do našich největších vlivů. Byl jsme opravdu otevření inspiraci, všem druhům inspirace, neměli jsme ten luxus nebo čas nebo energii, abychom se do toho na minulých albem potopili. Tak jsem úplně skočila do toho, co říkal a je to tak, alespoň podle mého názoru je to super.

DIS: Od té doby tu nebyl žádný nový vynález v nástrojích, zejména v rockové hudbě. Tito lidé dělali futuristicky znějící hudbu pomocí věcí, které si pájeli dohromady…

HW: Dívali jsme se na několik videí z 80. let, jako byla stará kapela Trenta Reznora ještě před Nine Inch Nails [The Innocent / Exotic Birds] a měli jsme plnou hlavu těch zvuků a sestřihů.

DIS: Jaké je vaše oblíbené eponymně nazvané album od někoho jiného?

HW: Můj bože, děláte si srandu?

JD: Dávám na tyto lidi své peníze, aby se o to postarali.

HW: [po 30 sekundách ticha přerušovaného Hayleyiným skučením o pomoc] Chci se jen podívat na mé iTunes.

DIS: Musel tu být moment, kdy jste vycítili, že byste mohli album nazvat Paramore, protože…

HW: Upřímně, tak dlouho jak fungují eponymní věci, pojmenovat poslední alba bylo nesnesitelné a také je to hodně tlaku a tohle album bylo to, co to je. Ale myslím si, že je tu hrozně moc opravdu skvělých eponymně nazvaných alb a já myslím, že jsem vždy tajně žárlila na eponymní alba, protože je to jako prohlášení. Je to to, kým jsme. Je to jako dát si samolepku vaší kapely na auto. Což jsem udělala a udělala bych to znovu, kdyby mě lidé přestali pronásledovat. Myslím na to hodiny.

DIS: Můžete mi vaši odpověď poslat e-mailem.

HW: Ano, pošleme, slibuji, protože je to velmi frustrující.

DIS: Je tu další věc ohledně inspirace, na kterou jsem se chtěl zeptat.Je tu několik věcí, které jsem neočekával, že uslyším, jedna z nich je trochu jako Michael Jackson.

HW: Ano! V Ain’t It Fun možná?

DIS: Jsou tu ještě nějaké další stíny, které vás inspirovaly a u kterých doufáte, že si jich lidé všimnou nebo nevšimnou?

TY: Je úžasné slyšet výklad někoho jiného. Lidé to říkali, že když jsme nahrávali, ale my jsme si neřekli „pojďme udělat Michaela Jacksona“. Prostě se to stalo. Možná to nezní správně, ale ani u jedné z těch nahrávek to nebylo úmyslné.

DIS: Vypadá to, že jste byli někdy trochu volnější, zdá se, že jste byli omezení tím, co se očekává od rockové kapely.

TY: Přesně! Myslím, že jsme měli spoustu pohodlí ve vědomí, že jsou naši fanoušci spojení s minulými třemi alby, to je způsob, jakým jsme vybudovali naši fanouškovskou základnu. Když hrajeme živě, stále máme všechny ty alba a všechny ty písně a oni můžou bláznit a šílet a tak myslím, že jsme chtěli prostě objevovat a doufejme, že naši fanoušci rostou s námi a chtějí slyšet něco trochu jiného. Ne že bychom se snažili opustit to, odkud jsme přišli.

DIS: Lidé nechtějí více stejných věcí. Lidé nechtějí více stejných věcí. Lidé nechtějí více stejných věcí…

TY: No, někteří lidé ano.

JD: Některé kapely vydají nové album a je to všechno, co hrají živě a my tohle nikdy dělat nechceme. Rozhodně rádi hrajeme všechno.

HW: Jaké je mé oblíbené eponymní album? Budu nad tím v nejbližších dnech přemýšlet.