Rozhovor s I Like Music

21. 3. 2013 | Autor: | 1 x komentář |

Kim Hillyard z I Like Music se setkala s Paramore a udělala s nimi interview. Kim si také mohla poslechnout pět písní z alba a konkrétně se zeptala na „Last Hope“ a „Ain´t It Fun„. Mluvili spolu i o Justinu Meldal-Johnsenovi, textech a samozřejmě o novém albu „Paramore“. Originální článek si můžete přečíst pod článkem, překlad bude zítra  je hotov. Interview je v originále zde.

překlad: michelle

Ahoj Paramore. Jak se máte?

Jeremy: Dobře. Tak dobře! Teď se to všechno zdá být skutečné. Dělali jsme všechnu tuhle práci a tolik jsme se připravovali a už se těšíme, až to začne!

Hayley: Ano. Pro to všechno jsme dřeli opravdu dlouhou dobu. Už je to dlouho. Všichni máme spoustu energie, jen ji vypustit, znáte to.

Právě jsem slyšela pět písní z nového alba. Stále je tu ale spousta věcí k poslouchání. Je to sedmnáct nahrávek!

Hayley: Bylo tu ještě více písní než tohle! Některé jsme nedali nahrát.

Jeremy: Nikdy jsme si na to nevzali tolik času. Vlastně to bylo poprvé, co jsme byli ve studiu a měli napsáno písniček více než dost, takže to znamená, že tohle bylo poprvé, co jsme byli schopní sestavit album z materiálu, který jsme měli. Přemýšleli jsme o tom, kam chceme lidi dostat? Co chceme sdělit?

Kam jste chtěli lidi dostat?

Taylor: Prostě je jen vzít s sebou. Tam, kde jsme byli poté, co jsme byli tak dlouho pryč. Emocionálně je to jako by to říkalo příběh. Myslím, že co se textů týče, Hayley píše vždy ze zkušenosti.

Slovní spojení, která poprvé představovala nové album byla „If there´s a future, we want it now“ (pokud je tu nějaká budoucnost, chceme ji hned) a „There´s a time and a place to die but this ain´t it“ (je tu čas a místo, kdy zemřeme, ale tohle to není). Odkud to vzešlo?

Hayley: Na místě, ve kterém jsem se nacházela, když jsme začali psát album, jsem takové písně potřebovala. Protože po tom, čím jsme si prošli prostě…byl opravdový život, ale také všechny ty věci s kapelou, všechno to drama. Potřebovala jsem se na něco těšit, na cokoliv. Na místě, na kterém jsem byla, jsem být nechtěla.

Obě spojení jsou velkými prohlášeními a zpočátku by se nemuselo zdát, že jsou vlastně pozitivní.

Hayley: Je tu několik písní, které jsou o všem, co se stalo a já je neberu nějak příliš negativně, nikdy. Zaznamenali jsme ten bod na album. Opravdu, opravdu se chci posunout kupředu k něčemu opravdu pozitivnímu a ne psát naštvané songy jen proto, že můžeme nebo že víme jak, víte? „Now“ byl první píseň, kterou jsme napsali a já jsem si jen říkala „uhhhh…opravdu jsem řekla, co jsem říct potřebovala.“  Všechny tyhle pocity, které se vytvořily, se jen vylily. Byla jsem za to vděčná. Slyšet to, bylo pro naše fanoušky prohlášením a pro mě osobně stejně tak.

Právě jsem slyšela „Last Hope“ (poslední naděje). Zpíváš o tom, jak tě poslední naděje dostala přes těžké časy, ale nikdy jsi nezmínila, co přesně ta poslední naděje je? Jaký je ukrytý význam té písně? Co je tvou poslední nadějí?

Hayley: Myslím, že pro mě, nehledě na to, co se stane…um. V životě je spousta změn a nesrovnalostí. Pro mě a myslím, že pro všechny tři z nás, byla víra něco, co bylo v souladu s našimi životy. Není to něco, co se v životě stává nějak často. Není tu moc konstant. Takže víra je jedna velká. Je to jako vlákno, na kterém jsme viseli. Víte, myslím si, že mít nějaký duchovní účel mě opravdu vedlo k tomu, abych to všechno nezahazovala nebo abych se nevzdávala, my všichni. Mám pocit, že bychom se nebyli dostali do tohoto bodu pro nic za nic, jen abychom si řekli: ,,Ok. Super. Uvidíme se později.“ Chápete? Být v téhle kapele bylo o něčem mnohem větším, než jsme si vůbec mysleli. Je to právě to spojení s lidskými bytostmi. Je to opravdu skvělé. Je to tenhle naplňující život a my máme štěstí, že ho máme.

Říkala jsi, že jsi se v minulosti zdráhala mluvit o své víře, protože je to příliš osobní věc. Zároveň Taylor řekl, že vždy píšeš ze zkušenosti. Byla to pro tebe výzva, přijmout předmět tvé víry v písní?

Hayley: Um….Myslím si, že bychom mohli mít všichni odlišné odpovědi, protože víra je osobní. Příliš, příliš osobní. Ale ohledně textů, asi je důležité…dobře, nemyslím si, že by se někdo z nás snažil dávat kázání, posadit lidi a říct: ,,Tohle je správné, tohle je špatné.“ V den, kdy tohle začneme dělat, bude to téměř k ničemu. Víra je osobní. Jsou tu způsoby, které mohou vyjít na povrch a být trochu méně osobní a tohle je v písních jako je „Last Hope“. Takže lidé, kteří chtějí, se toho můžou chytit a dostat z toho to, co potřebují.

‘Ain’t It Fun’ (není to legrace) obsahuje text “Ain’t it fun living in the real world.“ (není to legrace žít v reálném světě). Jak je pro vás těžké žít v reálném světě? Přizpůsobit se každodennímu životu? Jako Paramore jste měli obrovský úspěch. Ne mnoho lidí zažilo věci jako vy.

Jeremy: Je pro nás celkem těžké se opět přizpůsobit normálním věcem! To protože…pracujeme tak moc. Jsme stále pryč. Nejsme tady, jsme tam. Jsme všude na světě. Když to neděláme, snažíme se najít nějaké kreativní místo v našich hlavách, abychom napsali další album a začali znovu od začátku. Tak si myslím, že to pro nás bylo zpočátku těžké. Trvalo nám dlouho to přijmout. Ale když se nám to podařilo, myslím, že jsme milovali náš vlastní život. Být doma a začít pro nás vytvářet plán místo jiného, který vám někdo jiný podstrčil pode dveřmi!

[Kapela se směje]

Pro mnoho vašich fanoušků reprezentovala vaše hudba alternativního ducha. Nápad, že je v pořádku být jedinec. For a lot of your fans, your music has always represented an alternative spirit. The idea that it’s alright to be an individual. To říká, existuje vůbec „být normální“?

Jeremy: Pokud ano, tak s tím nechceme nic mít.

Hayley: Být normální je nuda. Nemyslím si, že by byl někdo z nás někdy normální. Měli byste vidět Jeremyho fotky z maturáku! Hahahah!

Jeremy: Hahahah! NEJSOU normální. Byl jsem jako Kid Rock. Ve špatný den.

[Kapela se směje]

Hayley: Ano. My…každý z nás si našel hudbu, protože jsme nebyli úplně v pořádku. Byli jsme trochu nalevo od středu. Je tak vzrušující potkávat naše fanoušky. Hodně kapel je zklamaných, když mají opravdu mladé fanoušky, protože si říkají: ,,Oh, chci, aby na mé koncerty chodili umělečtí kritici a aby psali o tom, jak úžasný jsem.“ Získala jsem ten význam od lidí a můj názor je: ,,Měl bys vážně přijmout, že mladí lidé chodí na tvé koncerty, protože jsi byl jedním z nich, já jsem byla jedním z nich.“ Když jsem potkala dítě, možná mladou dívku, čtrnáctiletou nebo patnáctiletou přijít na náš koncert a má modré pruhy ve vlasech nebo třpytky po celém obličeji nebo má každou ponožku jinak barevnou, říkám si: ,,Díky bohu, že jsou tu stále osobnosti a lidé nejsou jen obyčejní.“

Pomáhá hudba lidem přijmout jejich individualitu?

Hayley: Rozhodně. Říkáme, že v hudební komunitě, zvláště v této alternativní komunitě, ve které tak trochu jsme, opravdu říkáme jak důležité je přijmout svou individualitu. Ale je to těžké. Je to ještě těžší. Chodíte do školy nebo do práce a všichni vypadají stejně je těžší než to vypadá vystoupit a být sám sebou. Hudba je skvělé, pozitivní místo k nalezení své osobnosti.

Vyrůstat a najít sebevědomí k tomu být jedineční, co byste řekli svému teenagerskému já?

Hayley: O můj bože! Řekla bych jí, že kluci jsou ztráta času! Hahah. Um, myslím, upřímně bych řekla, že tu není nic jako „perfektní“. Nejsou tu věci jako „cool“, protože je to opravdu subjektivní. Vracíme se k tomu, co říkal Taylor. Musíte prostě žít v přítomnosti. Neznamená to, že nemůžete něčeho dosáhnout, o tom je jen polovina alba. Dosáhnout něčeho, co by mohlo přijít nebo dosáhnout naděje. Ale doopravdy je to uvědomění si, že dnešek je ten nejlepší den, jaký máte. Je to nejvíc, co můžete v životě dostat a měli byste z toho být nadšení.

Album produkoval Justin Meldal-Johnsen. Vystupuje jako basista v Beck a Nine Inch Nails a než začal pracovat s vámi, produkoval poslední album od M83 „Hurry Up We´re Dreaming“. V rozhovoru pro Electronic Musician o jeho plánech s vaším albem řekl, že chtěl, aby to „znělo velmi útrobně a trochu méně uzamčeně a počítačově, více 1981 než 2012, s kývnutím k roku 2016.“ Dosáhli jste toho?

Taylor: Hahah! Myslím, že je mnohem dál za námi! Hahahah!I

Jeremy: On žije v roce 2025!

Taylor: Nejsem si úplně jistý, co tím myslel, ale…

Hayley: Miluji to!

Taylor: Ano, hahah! Miluji to! Myslím, dobře. Ano. Rozhodně jsme toho dosáhli.

[Kapela se směje]

Taylor: Neustále nás tlačil. Chtěl se s námi opravdu vyrovnat. Dělal tolik odlišných projektů, spoustu hudby velmi odlišné od té naší. Chtěl nám poskytnout nové způsoby myšlení, kreativity, opravdu nás táhnul z těchto rutin, ve kterých jsme uvízli. Takže to bylo neuvěřitelné. Bez něj bychom stejné album neudělali. Nic z toho bychom nevzali zpátky.

Jaké pro vás byly ty nové zkušenosti, nové způsoby myšlení, kreativity?

Hayley: Bylo to jako by byl každý den zbrusu nový. Tvořit to nám dávalo pocit, že jsme nová kapela. Mnoho kapel to nezažije, zvlášt se čtyřmi alby. Jedna odlišná věc byla ta spousta času, co jsme měli. Strávili jsme dobré tři, někdy čtyři dny prací na každé písni. A tak jsme nahrávali, jedna píseň v jednom okamžiku. No dobře, nejprve jsme udělali všechny bicí. Pak jsme šli k Justinovi do studia a každá píseň dostala tři nebo čtyři dny nahrát basu, kytary, syntetizátory, jakýkoli extra výkon, poté jsem nahrála své vokály.

Co dalšího dal ten čas navíc vašim písním, kromě více času na poskládání jednotlivých částí?

Hayley: Bylo to o tom opravdu nechat každému songu jeho vlastní svět. Atmosféra byla odlišná pro každou píseň a my to nechali, aby se to uskutečnilo. Nechali jsme písně, aby nás vzali tam, kam chtějí. Je to tak kýčovité, jak by to mohlo znít! A fungovalo to. Byl to opravdu správný přístup a byl pro nás ten správný čas vydat se na cestu.

Jak ráda nahráváš své vokály? Musíš se dostat do jistého myšlenkového prostoru? Potřebuješ hodně času nebo jdeš rovnou do toho?

Hayley: Snažím se do toho jít rovnou, protože pro mě platí, že když to nedám na první tři nebo čtyři záběry, pak to nemám. Spousta zpěváků je lepší a klidně zpívají znovu a znovu. Ale co se mě týče, když nemám pocit, že to hned odpálím, je to jen “Ergggh!” a hned mě to odradí. Ve skutečnosti jsem chtěla nahrávat v místnosti s ostatními, protože…

Jeremy: Ona nás vynechává!

Hayley: Ohhhhh! Hahah!

Jeremy: Jako opička v kleci v jiné místnosti!

Hayley: Ano, vážně jsem jí byla! Ale tentokrát jsem cítila menší tlak. Všemu jsme dali prostor a čas. A použila jsem nový mikrofon. Všechno bylo tak nějak, prostě nové.

Viděla jsem seznam skladeb a jsem velmi zaujata třemi „Interludes“. Co nám o nich můžete říct?

Hayley: Um…jsou maličké, takové popěvky. Zahrnuli jsme ukulele!

ILM: Ooo. Velmi pěkné.

Taylor: Haha! Dobře, zkouším to! Když jsme poprvé začali psát na toto album, zkusili jsme psát písně jako v minulosti. Takže by tu byl velmi energický, melodický kytarový riff, s opravdu těžkými kytarami v pozadí a velkými refrény, velmi komplikované…a my jsme prostě neměli inspiraci. Ale to bylo to, co jsme dělali. Napsali jsme ty „interludes“ (mezihry), když jsme neměli co dělat! Byl to způsob, jak se z toho dostat. OK, použijeme v písni ukulele, zahrajeme funkové basové party a budeme zpívat hloupé texty. Myslím si, že „interludes“ nám umožnili dát album dohromady odlišně. Já nevím. Prostě si myslím, že tyhle byly napsané pro nás, abychom napsali zbytek písní. Nevím proč, ale zdálo se, že v minutě kdy jsme to dokončili, odstartovalo se to.

Hayley: Je v nich hodně humoru! Bylo to pro nás dobré, protože tu byly dny, kdy to dohromady nešlo a my jsme potřebovali něco k prolomení toho napětí a uvědomění si, že je to zábava! To je to, co děláme, co milujeme, není na škodu mít na to čas.

Jakou radu byste dali začínajícím kapelám? Kapelám, které k vám vzhlíží a chtějí úspěch, který jste zažili?

Taylor: Um, někdy…mají lidé tendenci brát se příliš vážně. Být v kapele, být umělec, můžete přijmout mentalitu, kterou chcete, „Chci dosáhnout toho, chci hrát pro tolik lidí, chci napsat tyto pořádné songy.“ Opravdu to může odloučit od života v přítomnosti. Myslím, že jsme to zažili. Je opravdu super hrát velké koncerty, milujeme to, ale není to lepší než hraní malých koncertů. Lidé by si měli užívat, kde se právě nachází. Když jste ve svém pokoji a píšete a máte tuhle úžasnou emocionální zkušenost a vaše srdce je naplněné, jen být schopní žít v přítomnosti a být natěšení a psát věci, kterým věříte.

Je těžší udržet si spojení s hudbou, emocionálními zkušenostmi, když jsou vaše koncerty větší a vaše kapela známější?

Hayley: Naše kapela má za sebou opravdu vysoké výšky a nízká dna. Je to zábavné. Přísně věřím v to, že se naučíte více prostřednictvím těžkých věcí, bolestivé jak některé z nich jsou. Ale hudba byla pro nás velmi dlouho jedinou věcí, kterou jsme si užívali. Když jsme potkali fanoušky, byl to opravdu lehký a úžasný pocit. Ale byly tu noci, kdy jsme nebyli šťastní, dokud jsme nehráli na pódiu. Takže hudba pro nás byla vždy pohonem. Teď jsme tu s novým albem, teď jsme to zvládli, s vědomím jak jsme si to užívali…Bylo to tak čisté, byla to tak drsná zkušenost. Byla jsem za to vděčná. Jsem opravdu vděčná za ten pocit naivního vzrušení. Doopravdy nevíte, doopravdy vás nezajímá, co se stane. Prostě jen víte, že děláte umění, které milujete.

Jak vypadá pro Paramore budoucnost?

Jeremy: My budeme vždycky šťastní, když budou naši fanoušci chodit na naše koncerty. Abych byl upřímný, proto to děláme. Hudbu děláme i pro sebe, je to součást kreativní stránky, ale tak dlouho co budeme mít naše fanoušky a budeme mít komu hrát, je to to, co chceme.

Za dvacet, třicet let, myslíte, že budeme stále muzikanty?

Hayley: Wow. Kdo ví?

Taylor: Yeah. Kdo ví, že? Doufám! Chceme to dělat tak dlouho, dokud v to budeme věřit a lidé nás uvidí na pódiu a budeme vědět, že věříme v to, co říkáme a v naše emoce. V minutě, co ztratíme tenhle pohled, by to mělo pravděpodobně skončit. Ale ano, samozřejmě. Chceme hrát větší koncerty, chceme jet na nová místa, ale neberu to jako hlavní cíl. Poslouchat minulá alba z doby, kdy jsme byli na střední škole nebo když jsme byli teenageři, dostali jsme takový ten ohromující pocit nostalgie, znáte to, „tohle způsobilo, že jsem se do hudby zamiloval.“ Myšlenka, že bychom tím mohli být pro někoho jiného, je neuvěřitelná. Je to pokořující. Doufejme, že můžeme pokračovat.

Nakonec, ukáže se ukulele na scéně?

Taylor: Oh vy víte že ano!

 

 

Komentáře ke článku “ Rozhovor s I Like Music ”

  1. Jana

    <3… nic víc k tomu napsat nejde!… Prostě je miluju 😀

  Přidej komentář

Pokud chcete mít vedle komentáře vlastní ikonku - avatar, nahrajte ji na Gravatar.com