New York Times vyzpovídal Hayley ohledně situace po Joshově a Zacově odchodu. Hayley vypráví, jak se jim po jejich odchodu psalo a co to pro ně znamenalo. Zmiňuje i kapely, které ji inspirují a které ráda poslouchá. ,,Obvykle mám ráda hodně starší hudby. Pokud poslouchám nějakou novou populární kapelu, je to kvůli Taylorovi.“ Pokud si chcete rozhovor přečíst v originálním znění, klikněte zde. Pokud však máte radši českou verzi, naleznete ji v článku.

Q. Jaké bylo psaní bez Joshe a Zaca?

A. Začali jsme psát a dělali jsme to tak, jak jsme to dělali předtím, ale bylo to tak nudné. Nebyla tu žádná inspirace. Pamatuji si, jak jsem Taylorovi přinesla náhodnou melodii, kterou jsem si uchovávala ve svých hlasových poznámkách a obrátili jsme to v píseň nazvanou „True“. A připadalo nám, že to zní jako Paramore. Měli jsme 23 písní, které všechny zněly, jako by pocházely od rozdílných rodičů. Byli jsme o dva chudší a něco nepředvídatelného [se muselo stát].

Co posloucháš pro inspiraci?

Obvykle mám ráda hodně starší hudby. Pokud poslouchám nějakou novou populární kapelu, je to kvůli Taylorovi. Opravdu nejsem Pitchfork [Hudební webová stránka]. Poslouchala jsem Shirelles a Angels, kteří jsou mí oblíbení a dokonce Blondie a Ramones a takové to období punkrocku. Byly to popové písně, které hrály punkové kapely. Každý den v autě jsem si říkala: ,,Proč nemůžu hrát „Heart of Glass?“ Konečně jsme napsali píseň s názvem „Daydreaming“, která je přepisem „Dreaming“ od Blondie, protože mě nenapadl lepší název.

Jak jsi se vypořádala s roztříštěním kapely?

Strašně moc jsem se snažila to na chvíli popřít. První písní, kterou jsme vytvořili jako demo, byla milostná píseň „Proof“. Prostě jsem chtěla z téhle situace úplně zmizet. Uvědomila jsem si, že se s tím vypořádáváme všichni tři. Velmi rychle jsme si uvědomili, že potřebujeme jeden druhého, abychom se přes to dostali. Úmyslně jsem se snažila nebýt zatrpklá a naštvaná, ale s tou nadějí jsem cítila, že máme budoucnost a ta mě rozsvítila zevnitř.

Vyrůstala jsi hodně v tomto období?

Katapultovalo mě to do dospělosti. Všechno co se stalo, začalo s těmi kluky, kteří opouštěli kapelu. Byla to poslední přestávka od této „Goonies“, co jsem měla jako dítě: Byli jsme kapelou, nazvali jsme ji Paramore a chystali jsme se jít do světa a vrhnout se na to. Souviselo to s příběhem Lost Boys. Teď se na to zpětně podívám a ptám se, zda bych někdy dospěla, kdybych následovala tento pokřivený sen, který jsem měla? Dívám se na naše fotografie tři měsíce po tom odchodu a připadá mi, jako bychom vypadali jako mimina. A teď se podívám na fotky a říkám si: ,,Taylor vypadá jako muž.“ Nevím, jestli vypadám starší, ale cítím se starší. Máte na výběr: Můžete zatrpknout a nechat se pošpinit nebo vás to uhladí v něco více rafinovaného.

Jako frontwoman máš silný styl. Máš nějaký vzor?

Vyrůstat sledováním spousty těžších kapel, jak hrají, nějaké hardcorové kapely a nějaké metalové kapely, líbila se mi ta energie – zpěváci jako Josh Scogin z Norma Jean. Teď se podívám na lidi jako Freddie Mercury a říkám si, jak může tohle člověk zvládnout? Karen O je myslím dobrá. Dokonce mě velmi inspiruje Elvis. Tak trochu jsem na něm vyrostla. Můj děda, jeho teta nebo prateta si vzala Elvise, když mu zemřela matka. Můj děda byl kompletně posedlý. Má spoustu kuriózních věcí. Pamatuji si, jak jsem si vyhledávala na YouTube Elvise a Johnnyho Cashe, když jsem nemohla spát. Jak cool by bylo hrát show jako tyhle? Trvá to dlouho vyrůstat v době, kdy lidé netřesou svými boky v televizi a pak mít tu kuráž to udělat.

Co si myslíš o tom, když tě nazývají „emo“?

V 16, 17 jsem to nenáviděla. Teď je mi 24, snažím se to vrátit. Emo pro mě, když jsem vyrůstala, znamenalo kapely jako Sunny Day Real Estate. Většina těchto kapel byla pryč, jakmile jsem měla jejich album. Přemýšlím o tom jako o něčem emotivním a já chci psát emotivní hudbu. Říkám, abychom to přivedli zpět.