Tímto nadpisem by se dal ve zkratce popsat nový příspěvek na Livejournalu, který sepsala Hayley Williams. Při nedávno skončeném jihoamerickém turné nebylo moc času na to, aby nám skrze zmíněnou stránku sdělila nějaké ty novinky, ale hned co kapela sedla do letadla, mohli jste si o zážitcích něco přečíst. Zpěvačka na fanoušky nezapomněla ani nyní, kdy se rozjíždí zkoušky pro nadcházející evropské turné. Nebyla by to ale Hayley, kdyby od koncertování neskočila na chvíli k jejímu šatníku, dětství nebo například aktuální nehodě bubeníka Milese McPhersona. A čím to zakončit? Samozřejmě nadšením, které u Paramore naštěstí stále přetrvává.

Příspěvek je v originále dostupný na LJ kapely, překlad se objeví v celém článku.

ahoj všichni,

zítra začínáme zkoušet pro EU/UK turné! Vážně. vzrušující. věc. Upřímně, jsem trochu nervózní. Mám pocit, že je to dost velké turné. Ten typ, do kterého musíme dát hodně potu a síly a hlavně lááásky. Vždycky všechno řešíme na poslední chvíli. A myslím tím opravdu všechno. Nějakým neznámým způsobem na to vždy zapomenu a pak blázním jako šílenec s vážnými problémy s úzkostí. Nicméně, teď když už opravdu začínáme zkoušet, vše do sebe bude zapadat. Na jednu stranu musíte makat, aby se to povedlo… a na tu druhou, no…. musíte to nechat, aby se to stalo („you’ve got to let it happen“ – Last Hope, pozn.)

Takže, jsem si docela jistá, že většina z vás slyšela o Milesovi, který je naším bubeníkem posledních pár turné. Miles měl takovou šílenou nehodu s golfovým vozíkem (vím, zní to trochu divně, ale je to pravda). Vážně si poškodil jednu celou stranu těla. Hlavně tvář a rameno. Je to vážně bojovník, chudák. Dneska, když sem se stavila ve zkušebně, byl tam a dost mě překvapil jeho přístup, přesto jak „potrhaně“ vypadal. Mimochodem potrhaně (torn up) je něco úplně jiného než vesele (turnt up). Vůbec ne dobrá věc. Moc pozitivně jeho účast na turné nevidíme, ale nějak to vyřešíme a show bude pokračovat! Jsme hlavně strašně rádi, že je Miles v pořádku a nejenže je v dobrých rukou, ale chrání ho podle mě andělé strážní, jak jen v jeho situaci mohou. Jestli se nudíte, můžete mu klidně poslat nějakou milou zprávu – jeho Twitter účet je @mileskmcpherson.

Odteď až do začátku turné je toho spoustu na práci. Máme hlavně naplánováno milion rozhovorů a promo akcí na kterých pracujeme. Hodně běžných zkoušek. Mě čeká asi milion mailů týkajících se merche, což je ale jedna z prací, kterou si užívám. Pak také musíme domyslet show, produkci a setlist a všechno. Nejhorší věc, co musím udělat, je vybrat si přesně to, co budu nosit na koncertech. Zdá se to jako lehký úkol typu triko a džíny ale neeee. Je to POKAŽDÉ to nejtěžší! Moc si neužívám to balení oblečení na pódium zvlášť, ale začíná to být prostě nutné. Čím jsem starší, mám takovou svoji představu o skvělém outfitu, co vypadá úžasně na fotkách, ale přitom se v tom budu cítit jak v obyčejném oblečení, co nosím. Pravda je taková, že popsaný outfit neexistuje. To bolí.  Co je pro mě důležitější? Žít mé Freddie Mercury-ovské sny, lítat po pódiu a cítit se úžasně…nebo se jen cítit pohodlně? Když se nad mým problémem vážně zamyslím, všechno to má spojitost jednoduše s tím, že rostu. Můj vkus je jiný než býval. Ale víte co? Jsem o dost starší než když jsem poprvé vylezla na pódium, v triku ve kterém jsem předešlou noc spala a v džínech, co jsem hodila do kufru ještě s druhými 5 minut předtím, než jsem nastoupila do dodávky. Chci trochu víc… OČEKÁVÁM toho od sebe trochu víc. Ani to pro mě není taková přítěž jako bolest při růstu. Ta bolest je ale dobrá, protože…proto. Rostete. Dobrá, takže očekávejte růžový trikot s flitry se zářivými nohavicemi a korunku. Začíná to být vážné, bacha!. Paramore 3.0!!!! Taylor a Jeremy budou mít vousy plné třpytek!

Když jsem byla malá, táta mě v neděli brával do zábavního parku a jezdili jsme na motokárách a hráli na hracích automatech. Když mi bylo asi 9, začla jsem mít strašné růstové bolesti v kotnících a lýtkách. Zní to zábavně, ale šlapání na plyn v motokáře zdá se pomáhalo, protože jsem si protahovala nohu a tlačila sem na chodidlo při šlapání na pedál. Jezdili jsme celý den. Závodila jsem s každým a někdy se mnou jezdil i táta, někdy jsme zase závodili proti sobě. Když jsme skončili, strašně jsme se smáli a usmívali a ta bolest v nohou byla skoro zanedbatelná…z nějakého důvodu o tom do dneška přemýšlím.

Nejdivnější na tomhle celém příspěvku je, že jsem vám tu přišla sdělit tohle… Neskutečně se těšíme na nadcházejících několik měsíců života, paramore, hudby, všeho. Já mám pocit, že i když chceme vytvořit tu největší show, co jsme kdy měli, pořád pro nás budou nesmírně osobně blízké a pro vás, doufáme, že taky. Já žiju pro tu energii a jak se tak ohlížím zpátky a přemýšlím nad všemi těmi úžasnými vzpomínkami, co jsme si vytvořili na maličkých místech s pár stovkami lidí… Ten pocit, že jsme opravdu vyrostli a ušli s vámi takový kus cesty je neskutečně a šíleně ohromující v tom nejlepším slova smyslu. Díky za to všechno. Pamatujte si, že ačkoliv my máme pedál až na podlaze, to vy tuhle potřeštěnou motokáru řídíte. Vy jste tím důvodem, že jsme se dostali až zde. Pojďme si vytvořit ještě víc připitomělých vzpomínek. Vy tam, brzy se uvidíme!

– h
(Nebudu to po sobě kontrolovat, jelikož jsem odmaturovala v roce 2006, takže se omlouvám za všechny chyby, překlepy a omyly.)