Magazín Alternative Press je americký plátek, který pravidelně informuje veřejnost o činnosti kapely Paramore a v hodnocení na jejich webu získalo aktuální eponymní album této trojice dokonce nejvyšší počet hvězd. Je skoro tradicí, že redaktor Scott Heisel se ujme „výslechu“ a společně se skupinou obsáhle prodebatují  všechny novinky. Jinak tomu není ani v nejnovějším příspěvku, kde se věnovali zejména Self-Titled turné, tvorbě setlistu a nebo stylu oblékání slečny Williams. Ta se také rozpovídala o Taylorovi a jeho tvrdé práci na desce, která se přenesla i na pódium. Samozřejmě se nezapomněla ani na březnovou platbu Parahoy. Kompletní překlad naleznete v celém článku.

Pojďme si popovídat o Self-Titled turné, což bude aktuálně největší severoamerická koncertní šňůra, s předkapelami Metric a Hellogoodbye. Jak to na vás působí? Připravujete se stejně na koncert v klubu a v hale?
To ne, ne. Plánujeme tohle turné snad odjakživa. Je to nehorázně stresující, ale spolehám na to, že pod tlakem ze sebe vydáme to nejlepší. Vždycky všechno děláme na poslední chvíli, takže se k tomu docela upínám. Ale jde o to, že jsme naplánovali celou šou a Jeremy si vzal na starost produkci – tak nějak držel otěže celé té věci – a já dala dohromady setlist, který se mi opravdu, opravdu moc líbí, tak si to představte? Všichni tři se hodně těšíme na ten setlist. Máme pocit, že vše jde dobře a já jen čekám, až mi na hlavu spadne z nebe klavír, chápeš? Je to prostě psychicky náročné. Budeme hodně cestovat a já o tom přemýšlím asi takhle… „Víte co? Říkáme, že tohle už chceme vážně dlouho.“ Chtěli jsme takové turné uspořádat, chtěli jsme na ty místa vtrhnout a ukázat lidem, že na to máme. Samozřejme tady mluvíme o Madison Square Garden. „Musíme udělat tohle, vletíme tam s plným nasazením – se vším, co máme.“ Takže to jsme plánovali.

Zrovna jste uprostřed celkem velkého evropského turné a podle setlistu, který se objevil, už teď hrajete celkem dost písní z nového alba – tvoří tak dvě třetiny setu. Když jste následující turné nazvali „Self-Titled“ (eponymní), máme v Severní Americe očekávat ještě více nových písniček?
Možná, ale nevím, protože se opravdu snažíme lidem dát trochu z každého alba. Teď hrajeme set dlouhý hodinu a 35 minut a pokud bychom stále přidávali písničky z eponymní desky, ztratili bychom ty z All We Know Is Falling nebo brand new eyes či Riot!. Nevím, jestli jich chci ztratit ještě více. Myslím, že až dojedeme domů, musíme vše zhodnotit a ujistit se, že je to dotaženo do konce a že se cítíme sebejistě s tímhle setlistem. Znervózňovalo mě, že budeme hrát tolik písní z nového alba, ale zatím je právě na tyhle největší ohlas – což je šílené. Nezažili jsme to od Riot!. Vydat novou desku a vědět, že se lidem hned líbí živě, že to funguje, dokázali jsme to. Pořád mě překvapuje každý aspekt téhle desky a je to vážně zábava.

Album „Paramore“ je velmi dobře přijímáno kritikou i veřejností. Právě jste získali zlatý certifikát za singl „Still Into You“. Zajímáte se o taková ocenění nebo vás prodejní čísla netrápí?
Vždycky je to super. Dobře se to poslouchá, ale myslím si, že když se začnu soustředit na čísla, přemůže mě to. Soustředila bych se tak na špatné věci. Co se týče nás tří, nemyslím si, že nás to moc zajímá, protože kdyby ano, začne to být jako závod a to už není zábava. Že Still Into You má zlatý certifikát jsme zjistili asi dva dny zpátky a tady v Anglii je zlaté celé album. Samozřejmě je to úžasný pocit; lichotí nám to a jsme z toho nadšení. Díky tomu se těším ještě více na koncertování, ale nemůžu se moc zastavovat a přemýšlet o tom. Pořád musím jít kupředu.

Už jsme si dříve povídali o novém albu a o tom, jaká je to pro vás výzva, co se týče hudby a kolik složitých záležitostí jste museli vyřešit před koncertováním. Například „Hate To See Your Heart Break“ jste nehráli od dubna, kdy poprvé zazněla při propagaci „Paramore“. Vyskytly se u vás nějaké nečekané pochybnosti, které by vám zabránily dát jisté nové písně na setlist?
No, vždycky jsme byli kapelou, která byla strašně hrdá na to, že jsme nepoužívali nahrávky do pozadí nebo neudělali to či tamto. A když jsme přibrali Jona Howarda na turné – na Honda Civic Tour – a když jsme o tom poprvé mluvili, částečně jsem si říkala „A jéje, to je na nic, to znamená, že tohle nehrajem; nebudem to dělat, znamená to, že jsme slabší.“ Když pak odešli Josh a Zac, bylo to… zůstali jsme tři v té „skutečné“ kapele a pak tu byli tři lidé, kteří doopravdy v kapele nebyli. Vymýšlela jsem si různá pravidla, jak jsem si myslela, že to bude probíhat.

S tímhle albem jsem vážně zjistila, že jsme to zvládli. Taylor pracoval opravdu tvrdě s Justinem Meldal-Johnsenem a tvořil nahrávky do pozadí a rytmy, které se mu vážně líbily. Je to jeho velká role v kapele a když jsme mluvili o tom, že budeme ty písničky hrát živě, řekl „Některé ty nahrávky přepracuju a pustíme je do pozadí, protože chci, aby to znělo tak, jak jsem si to v hlavě představoval.“ Má specifickou vizi. Na začátku jsem si říkala „No, je nás míň a bude to horší“ nebo „Už nejsme tak talentovaní“ nebo nějaké další kraviny, co jsem si vymýšlela. Teď už celý rok pracujeme, hrajeme písničky složené částečně z nahrávek, co vytvořil Taylor. Samozřejmě, že na pódiu je šest lidí a pořád hrajeme všechno, ale objevuje se tam ještě něco dalšího.  A já přišla na to, že to má co dělat se „zákruty“ tohoto alba a s tím, jak na něm Taylor jako autor tvrdě makal.

Myslím si, že se změnilo mé myšlení. Teď když vidím kapely, jak sem tam pustí něco na pozadí, neberu to jako slabost. Říkám si „asi k tomu mají specifický důvod a zní to vážně dobře.“  Nemyslím tím, když někdo jen poskakuje s nástroji a hraje na playback, to je úplně něco jiného. Ale když jsme všichni na pódiu, hrajeme z celého srdce a objeví se třeba nějaká klavírní melodie, co Jon nemůže zahrát nebo vokál, který bych ráda slyšela – jako třeba vysoko položenou harmonii nebo něco – je to pro mě poučné, ale vážně se mi to líbí.

Lidem servírujeme šou, na kterou je každý z nás hrdý a zní to neskutečně dobře. Na tom jsme tvrdě pracovali. Je to pro nás stále nové, ale máme z toho skvělý pocit. S tímhle albem – od začátku tvorby až po hraní živě – to pro mě byla cesta a je skvělé vidět, jak jsme to zvládli a jak moc můžeme roztáhnout naši představivost a mít otevřenou mysl.

Vždycky jsi byla známá pro svůj cit pro módu a prezentování sebe samé na pódiu. Takže když se připravuješ na koncerty na místech pojmenovaných po bankách a vlastnících telefonních společnosti – o tak velkých halách mluvíme – bereš to jako divadelní představení? Představuješ si samu sebe v těch sedačkách, abys tomu přizpůsobila svůj makeup a oblečení? Bude něco zapracováno do videoprojekce, co tomu pomůže?
Myslím si, že nějaké video-prvky tam budou, takže o to je postaráno. Za poslední rok a půl jsem poslouchala výhradně Siouxsie a The Banshees. A když jsme pak hráli s The Cure, pomyslela jsem si „Kdy je lepší příležitost na Siouxsie makeup, než teď?“ Tak jsme to udělala a to bylo skoro poprvé, co jsem na sobě měla latexové kalhoty a šílené líčení. Strašně mě to bavilo a to říká holka, co tak do 19-20 nosila na pódiu jen a pouze džíny a tričko. Každý večer je to jiné. Když se na to necitím, nosit šílený makeup nebo divný účes, nosit latex nebo cokoliv takového, tak to neudělám. To samé zažívám každé ráno, když jsem doma – vstanu a obleču si to, na co se cítím. Váže se k tomu jistá zodpovědnost, to chápu. Lidé si platí za to, aby naši šou viděli, vždycky chci znít a vypadat tak, aby šlo vidět, že odvádíme dobrou práci. Na druhou stranu si ale nemyslím, že lidé, co navštěvují naše koncerty už nějakou tu dobu, čekají, že se ze mě stane Lady Gaga. Znají Paramore, znají mě a to taky dostanou. Dostanou koncert Paramore. Možná se sice nějak šíleně namaluju  a pravděpodobně si opět obleču latexové kalhoty, chápeš, baví mě to. Takové turné se koná jednou za život a já se chci postarat o to, že bude tím nejlepším a nejšílenějším. Tohle snad nestojí a nepadá na mém výběru šatníku.

Všechny informace o Self-Titled turné končily s „další data budou oznámena“ – což je vždy vzrušující pro ty, co nebydlí ve městech, kudy zrovna projíždíte. Bude v blízkém budoucnu další severoamerické turné?
V podstatě od začátku pracujeme se stejným agentem a jsme si s ním velmi blízcí. Třeba mu zavolám ve dvě ráno stylem „Dobře! Co uděláme s tímhle?“ Musíme pořád vynahradit lidem koncert v Salt Lake City, protože když jsme tam měli hrát minulé jaro, málem jsem se v té době vyblila z podoby. Náše agentura je opravdu úžasná, vždy nám velmi dobře sestaví harmonogram. A aktuálně je to asi poprvé, co nemáme dopředu naplánováno rok a půl koncertních dat. Vše je jasné až do plavby Parahoy. Samozřejmě to nechceme dohnat do bodu, kdy nebudeme mít žádný čas na rodinu. Myslím si, že nejdýl jsme letos byli doma tak dva týdny v kuse a to se do toho pletly ještě věci jako Teen Choice Awards a zkoušky kapely. Ale pořád chceme navštít spoustu míst – i mimo Státy – kde jsme nebyli vůbec nebo jsme se tam dlouho neukázali. Co se týče fanoušků, co jsme ještě nenavštívili, řekla bych, že s tímto albem je konec v nedohlednu, takže budeme na turné dokud tady nebude jistý konec, ale ten se zatím nadlouho nekoná. Budeme hodně koncertovat.

Mimochodem Parahoy! má výborné obsazení, strašně rád bych jel. Myslím si, že jste odvedli skvělou práci.
Díky! Jo, mám z toho dobrý pocit. Vážně se těším na Bad Rabbits. Nemůžu uvěřit, kolik kapel tam bude. Přála bych si, abychom takové obsazení měli i na světovém turné. Kdybychom mohli koncertovat s Tegan And Sara a New Found Glory po zbytek života, tak mi to vůbec nevadí.