Severoamerické Self-Titled turné se přehouplo do poslední třetiny a kapela míří opět na východní pobřeží. Zítra je čeká koncert v Uncasville ve státě Connecticut. Místní web CTNow o této akci nezapomněl obyvatele informovat a navíc přidal zajímavé interview s kytaristou Paramore. Taylor popsal, jak vypadal proces tvorby eponymního alba poté, co ztratili jednoho z hlavních „pisatelů“ a proč měli nejprve velký strach. Také zmiňuje detaily o písni „Last Hope“, která je pro něj speciální. Další info a Tayovy odpovědi naleznete v celém článku:

Co bylo vaším cílem při práci na eponymním albu?
Upřímně jsme to nevěděli, jediné, co nám bylo jasné, bylo, že ještě nejsme u konce. Měli jsme stále co říct, co lidem ukázat. Samotná deska nás dost překvapila, protože jsme si nejprve mysleli, že vytvoříme album podobné těm třem předchozím. Začali jsme psát velké rockové rify ve stejném stylu, jako dříve, ale už nás to neinspirovalo, což bylo dost děsivé. Říkali jsme si „wow, asi budeme muset trochu zaexperimentovat a zjistit, co nás zajímá.“ Každá písnička vznikla úplně jinak, unikátně, ale i přesto přirozeně. Podle mě jsme byli konečně schopní ukazát, co nás ovlivňuje a kde se momentálně pohybujeme. Vytvořit tohle album bylo dost děsivé, ale je to neskutečně osvobozující pocit pro umělce, když zjistíte, že můžete udělat to, co jsme udělali.

Bylo to první  album bez bratrů Farroových. To způsobilo ten velkých strach?
Zpočátku rozhodně jo. Ačkoliv kapela jako taková se potýkala s problémy, hudebně jsme si jako pětice seděli. Měli jsme způsob, jak tvořit, takový zažitý rytmus. Když odešli, tak to bylo divné, protože už jenom když si to vezmete logicky, nemohli jsme věci dál dělat stejně. Josh spolu s Hayley psal písničky, takže když skupinu opustil, všechno se muselo změnit, neměli jsme na vybranou. To bylo ze začátku dost znepokojující a nepohodlné. Ale když jsme si našli nás vlastní rytmus, náš nový rytmus, jakmile se songy začaly psát skoro samy, nabyli jsme znova sebevědomí. Nakonec jsme se u psaní a nahrávání bavili jako nikdy předtím, takže se všechno dopadlo skvěle.

Když jste nahrávali „Still Into You“, měli jste tušení, že to bude hit?
Ne. Vůbec nás to nenapadlo. Nahrávali jsme ten song jako druhý v pořadí a v té době přišli lidé z labelu, poslechli si ho a úplně šíleli (v dobrém slova smyslu), ale stejně nás to překvapilo. Ten song vyšel jako singl někdy v dubnu nebo květnu a pořád se drží. Teprve pár měsíců zpátky jsme si to uvědomili.

Máš na desce oblíbenou píseň?
Uprostřed alba je song „Last Hope“. Ten nám pomohl se dostat přes velký blok, co jsme měli při tvorbě. Všichni jsme byli ve studiu v Eagle Rock, kousek za Pasadenou v Kalifornii a nedařilo se nám s ničím pohnout. A najednou nás napadla tahle písnička, napsali jsme ji raz dva, asi za hodinu nebo dvě. Last Hope nám dost vrátilo sebevědomí, což jsme vážně potřebovali a taky ukázalo, jak na tom jsme jako kapela. Má pro mě speciální význam.

Co můžou lidé, kteří vás ještě živě neviděli, očekávat od nadcházejícího koncertu v Mohegan Sun?
Nezáleží na tom, jakou hudbu tvoříme nebo který song hrajeme, vždy je to velká rocková show. V podstatě necháme vše na pódiu, naše koncerty jsou hodně energické a plné emocí. Vše to souvisí s naší snahou se s fanoušky a ostatními spojit skrze muziku.