Ain’t it fun: Rozhovor s Hayley Williams z Paramore
Jennifer Still
překlad: parahani

Hudba na nové, eponymní desce se zdá být radostná, hlavně ve srovnání s Brand New Eyes, což bylo zcela skvělé, ale i tak velmi temné album – vyplynulo to přirozeně nebo to byl vědomý krok?

Jednoduše se to stane, ale zároveň jsem nechtěla řekněme brnkat na tu stejnou strunu. Brand New Eyes bylo pro mě textově namáhavé album a nechtěla jsem opakovat historii. Práce na této desce byla prostě zábavná, takže jsem nadšená, že to tak vnímáš. Takhle to na mě působilo při nahrávání!

„Ain’t It Fun“ je momentálně asi mou nejoblíbenější písní a moc se mi líbí ten gospelový sbor – je to nečekané, ale hodí se to tam. Jak tohle vzniklo? Máš ráda duchovní hudbu?

Mám gospel strašně ráda. Vyrůstala jsem v Mississippi a navštěvovala jsem mnoho kostelů, takže nevím no, nejblíž se nyní dostanu se k tomu dostanu tak u filmů Tylera Perryho (pozn. Americký herec a režisér, který se zabývá gospel žánrem). Cítím se s duchovní hudbou propojená a když jsme s Taylorem psali tuhle písničku, strávila jsem asi tři týdny v LA než jsme nahrávali album a zjistila jsem, že sama sebe lituji, což bylo tak hloupé. Byla jsem na takové super životní křižovatce: Pojedu domů a budu žit ten stejný život, kde se už dlouho necítím dobře nebo zkusím něco nového a vystoupím z mé zóny pohodlí? Bylo to jako dopis ode mě pro mě, abych už přestala naříkat. Napsala jsem tu část s Taylorem a řekla jsem ‚Jak tohle pozvedneme na další úroveň?‘ Pořád jsme z legrace vrstvili hlasy, jako bychom byli nějaký gospelový sbor a o šest měsíců později jsme s jedním skutečně nahrávali ve studiu. To je ten nejlepší příklad, jak jsme na této desce šli instinktivně bez daných pravidel kupředu. Dělali jsme, co se nám zdálo, že by mohlo fungovat a následovali jsme tu inspiraci, vždy to dopadlo dobře a vzniklo něco, co jsme si zamilovali.

 

Má album nějaký ústřední motiv nebo je tam od každého trochu?

Myslím, že je to vyváženo mezi nevědomostí, co jsme to sakra prováděli a zároveň mezi tou nejlepší verzí Paramore, jakou jsme kdy byli. Kdybychom hledali téma, bylo by to asi tak, že jsme chtěli vyrůst a bylo to poprvé, kdy jsme byli otevření tomu vývoji. Je to neskutečné, jak můžete být sami sobě nepřítelem a během posledních šesti let, hlavně při tvorbě Brand New Eyes, jsme byli sami sobě těmi nejhoršími nepřáteli a s tímto albem jsme se z toho dostali.

 

Prožívali jste těžké časy, když bratři Farroovi opustili kapelu. Nechci to probírat, ale raději nám řekni, jak jste se jako kapela drželi a jak jste úspěšně dokázali sami sebe přebudovat a přijít s novou verzí?

Prvních pár měsíců, hlavně když se toho příběhu chytil tisk, bylo příšerných. Nemohla jsem vyjít z domu ve Franklinu, abych nenarazila na milion lidí, kteří si mysleli, že znají ten průběh lépe než já. Bylo to hrozné – na téhle části života nebylo nic zábavného. Museli jsme se znovu naučit, jak z toho po svém vybruslit a jakmile se tak stalo, nemělo smysl být nevraživí nebo naštvaní. Vždy můžete o něčem přemýšlet dost dlouho, skrývat vztek. Hádám, že tohle byla moje cesta, nechat plavat jisté věci a být spokojená s tím, kde teď jsem. Je to jako být ve vztahu a ten chlápek se s vámi rozejde a vy se vážně naštvaní, ikdyž jste šťastní a v novém vztahu. Nemá to cenu – měli byste se prostě pohnout kupředu. Jednoduše chceme být tím, čím chceme být, bez lítosti.

 

Máte nějaký ustálený postup při tvorbě písní?

Měli jsme. Taylor a Jeremy zcela dokončili muziku, pak mi ji předali, já jsem si ji poslechla a nahrála vokály. Teď mnohem více spolupracujeme. První půlka alba – no, po tom, co jsme začali tvořit, jsme se přestěhovali do LA a ten proces se změnil. Udělali riffy a pak mi je předali. Nemohli jsme přijít na ustálený postup a proto to bylo tak zábavné. Udělali jsme z toho vědecký projekt. S Brand New Eyes jsme šli do studia se čtyřmi dokončenými písněmi, ale věděli jsme, že zbytek tam dokončíme, protože to byl předpokládaný postup. Tentokrát to bylo naprosto jinak a bylo to vzrušující – a taky pokořující. Neustále si koušete nehty a říkáte si, co se stane, ale občas to prostě vyjde.

 

Máš na novém albu nejoblíbenější píseň?

Těším se, až budeme hrát ‚Ain’t It Fun‘ živě, protože je tam spoustu zábavných částí. Děláme to při tvorbě každého alba, ale na tomto je hodně momentů, které jsme psali v mysli s našimi fanoušky. I ‚Fast In My Car‘, což je první skladba na desce. Jsem nadšená, protože je tam pár maličkostí vztahujících se ke starším písním a těším se, až je fanoušci pochopí.

 

Viděla jsem vás hrát živě a ta enrgie na koncertech a kamarádství mezi vámi a vašimi fanoušky je nepopsatelné a nic takového sem nikde neviděla. Jak toto vzniklo?

Vyrůstali jsme pozorujíc hodně tvrdších kapel, třeba hardcorových a hráli jsme hodně na festivalech jako Warped tour, což má podle mě dost souvislost s tím, jaký pocit si z našich koncertů fanoušci odnášejí. To je pro mě to nejoblíbenější na faktu, že jsem v kapele – máme něco speciálního, když jezdíme na turné a hrajeme pro naše fanoušky a nevím – nemám ten stejný pocit při každé kapele, na kterou se jdu podívat, takže se cítím šťastně a opravdu požehnaně, že to máme. Myslím, že jsme se to naučili od některých z našich oblíbených kapel, jakými jsou mewithoutYou, Underoath… sledovali jsme, jak spolupracují s jejich fanoušky a jejich stupňování energie. To jsme chtěli napodobit – není to o prodeji takového množství lístků a hraní tolika koncertů, je to o spojení s lidmi.

 

Ani teď není ve světě mnoho kapel, které by vedla žena, které by zažily takový úspěch jako vy. Měla jsi někdy problémy s tím, že jsi holkou v rockové kapele nebo si to nikdy neřešila?

Když jsem byla mladší a zakládali jsme kapelu, ten problém jsem moc nevnímala a nikdy jsem nerozumněla tomu, proč to lidé tolik řeší. Říkala jsem si ‚Dělají si ze mě srandu, když vždycky vyzdvihují, že jsem holka?‘ Nemohla jsem na to přijít, ale s přibývajícími roky jsem si uvědomila, jak je to pro dívky vzácné dostat se dál s rockovou nebo punkovou kapelou nebo s jakýmkoliv stylem, i v popové muzice. Je to šílené uvědomit si, že je rok 2013 a lidé se pořád posmívají, když vidí holku na pódiu, ať je to ve společnosti holek nebo kluků. Já rozhodně nyní mnohem více přijímám, že jsem žena na pódiu. Ano, budeme hrát na metalových festivalech a rádiových vystoupeních, ale stejně tam nějak zapadneme.

Mám ráda tu výzvu, jsem ráda tím outsiderem, který lidi přesvědčí o opaku. Možná jsme vydláždili cestu pro kapely s ženou v čele, možná že ne, ale to je v pohodě. I tak se cítím silně. Máme mladé fanynky a já doufám, že když poslouchají naši muziku, mají ten pocit „Dokážu to. Můžu dělat, co chci, pokud nebudu poslouchat všechny ty hlasy, co mě chtějí strhnout zpátky.“ Myslím, že je to o tom, zůstat na cestě, kterou se chcete vydat. U mě to vždycky byla hudba a jsem strašně šťastná, že jsem byla schopna prolomit všechny ty zdi, které mi stály v cestě.

 

Myslíš, že to postrádání zábran – ta schopnost ignorovat nesnášenlivosti k ženám – ti vlastně v tak mladém věku pomohla?

Možná! Myslím, že ignorace může být super a být tak mladá na turné a nemít za sebou plno…třeba první, co jsme udělali, bylo Warped tour a na malou holku to působí, jako byste ji předhodili vlkům. Jste holka, nevíte, proč na vás zírají – jestli jsou to zvrhlíci nebo se jim líbí celá kapela. Ženy musí přemýšlet o tolika věcech, co bych jako chlap podle mě nemusela řešit. Teď je mi 24, koukám se na to všechno a přemýšlím. Jako šestnáctiletá jsem si říkávala ‚nechte mě nastoupit do dodávky, trošku se napudrovat a jít na pódium.‘ Bylo to pro mě jako hrát po škole basketbal, ale mnohem více upřednostňuji, jak to vnímám teď. Doufám, že cokoliv udělám v tomto životě, má na někoho vliv, hlavně jistým způsobem na mladé dívky. Mám dvě mladší sestry a o ničem jiném nepřemýšlím. Doufám, že lidé a mladé ženy se cítí být silnější tím, co Paramore dělají.

 

Jde vám to skvěle.

Díky! To opravdu povzbudí.

 

Můžeš říci pár slov o tvé nové kolekci pro MAC?

Volal mi náš manažer, že mají zájem, což pro mě bylo úplně mimo obor. Nikdy jsem to neočekávala, takže jsem se strašně těšila. V době, kdy jsme vydávali Riot!, jsem se začala starat o to, co si obleču a jak vlastně vypadám. Začala jsem se líčit a sledovala jsem ženy jako Siouxsie Sioux a Debbie Harry, které měly vlastní styl a já chtěla ten svůj. Ačkoliv jsem si spíše trhala vlasy jak Cyndi Lauper, našla jsem si vlastní cestu. Nejsem s make-upem nějaká odbornice, ale jsem ráda, že mi u MAC věřili. Nechtěli, abych vytvořila pěkné barvičky, řekli mi, abych si dělala, co chci, což bylo úžasné.

 

Ne každý zvládne oranžovou rtěnku!

Ale je to taková pěkná oranžová! Vím, že hodně lidí si myslí, že ji nemůžou nosit, ale opravdu se mi líbí na tmavé pleti. Moje kůže je průsvitná jak papír, ale stejně to nějak funguje.

 

Poslední věc. Vždycky na Twitteru povídáš o tom, jaké sleduješ seriály a jak vaříš něco speciálního. Takže takhle ráda trávíš svůj volný čas?

Třeba teď sedím v mém oblibeném křesle, mám tu krb a televizi a to je vše, co potřebuji. Mám na sobě pyžamové kalhoty a cítím se dobře. Takhle vypadá můj perfektní den. Trávím teď více času v Los Angeles, protože tam bydlí můj přítel a mám tam pár přátel, takže když jsem doma, je to sranda – myslím, že hodně lidí si říká, že žiju život jak z hollywoodského filmu, ale nemám ani páru, co to znamená. Já prostě sedím doma na gauči, udělám si jídlo nebo popcorn a to je můj život. Je to vážně fajn.

 

Rozhodně souhlasím a doufám, že si toho ještě hodně užiješ, než vyjedete na turné s novým albem. Díky moc za tohle interview – už dlouho jsem s tebou chtěla udělat rozhovor a těším se, až se znovu v dubnu uvidíme!

Ne, díky tobě! Jak jsem řekla, jsem velká fanynka HelloGiggles, líbí se mi ta stránka, takže to bylo super si s tebou pokecat.