Interview s Hayley pro Lehigh Valley Music

11. 11. 2013 | Autor: | Bez komentářů |

paramore wembleyBěhem turné po Velké Británii, které Paramore zakončovali dvěma vyprodanými koncerty ve Wembley v posledních záříjových dnech, se uskutečnila také řada setkání s médii. Aktuální ale chtěly být samozřejmě i americké plátky, a tak vznikl například následující rozhovor pro Lehigh Valley Music, který byl zveřejněn až nyní. Redaktor John J.Moser vyzpovídal Hayley Williams po telefonu, když trávili s ostatními chvilku volna v městečku Melford-On-Sea a společně prodiskutovali zejména velké změny, které nastaly po odchodu bratrů Faroových. Ty se týkaly hlavně způsobu tvorby a většího zapojení Taylora. Hayles také například popisuje, proč má nová deska jiný zvuk, než alba předcházející. Více v přeloženém rozhovoru níže.

Četla jsem, že vás čeká vyprodaný koncert ve Wembley.
Jo, to je pravda. Už tam budeme hrát podruhé, takže se vážně moc těšíme. Už je to nějaký ten čas – pár let jsme řádné turné ve Velké Británii neměli. Je super, že jsme jej vyprodali. Myslím si, že jsme všichni nadšení z toho, že s námi fanoušci přes to všechno zůstali a chceme si to s nimi užít – prostě to oslavit.

Pro Rolling Stones magazín jsi řekla, že vaše americké turné bude mít velkou produkci, větší show. Řekni mi o tom něco.
No, turné už nějakou tu dobu plánujeme. Snili jsme o něm už ve studiu, když se nahrávalo a uvažovali jsme, jaké to bude. A mám pocit, že bude takové, v jaké jsme doufali. A neříkám, že jsem překvapená, jak těžké je takové turné po stadionech dát dohromady. Vážně to není jednoduché. Musíme na tom fakt makat a je tam spousta aspektů, nad kterými vůbec nemusíte přemýšlet při vystoupeních v divadlech nebo klubech, chápeš?
Takže jsme nadšení, protože máme větší produkci, delší setlist. Upřímně nevím ani z půlky, co čekat. Ukážeme prostě vše, co máme a budeme se snažit každý večer …

Super. Pojďme se pobavit o novém albu. Čeho jste se snažili dosáhnout, co se týče hudby, vyjádření? A jak se to podle vás povedlo?
 No, sami jsme moc nevěděli, co vytvoříme, takže jsme byli dost nervózní. Snažili jsme se překonat ztrátu dvou členů. Taylor a Jeremy se na sebe dívali stylem „doufám, že to zvládneš“. Prostě jsme netušili, co se bude dít.
Ale myslím si, že jsme měli více motivace, než kdy jindy, protože jsme cítili, že sami sobě i fanouškům musíme něco dokázat. A to bylo dost stresující. V takové pozici jsme byli poprvé. Nějakou tu ztrátu členů jsme zažili kdysi dávno, ještě před Riot, ale nikdy to nebylo tak vážné. Předtím, než jsme s Taylorem napsali nové album, vytvořili jsme si toho hodně a velmi nám na tom záleželo, byli jsme pod tlakem, ale většina toho přicházelo od nás.
Až když jsme měli dema asi ke čtyřem nebo pěti písničkám a šli do studia, získali jsme zpět  sebedůvěru a rozhodli jsme se „Koho to zajímá? Chápeš? Koho zajímá, kdo se kouká nebo poslouchá? My musíme být spokojení s tím, co děláme, co chceme. Musíme si být jistí a prostě za tím jít a neomlouvat se.“
Hodně jsme riskovali a bylo to vzrušující. Měli jsme pocit, jako bychom tvořili znovu první album.

A chtěla jsem se zeptat na název – to, že je album eponymní. To je ten důvod? To, že jste měli pocit, že tvoříte znova první desku?
Jo, měli jsme pocit, že začínáme znovu. Fajn je, že to na nás takhle působí a přitom máme všechny ty zkušenosti, co nás k tomu přivedly. Podle mě máme to nejlepší z „obou světů“.

A když jsme měli nahráno všech 17 písní, říkali jsme si „Tu desku ani jinak pojmenovat nemůžeme.“. Protože chceme lidem skrze ty písničky a rify ukázat, kdo jsme. Chceme se znovu představit fanouškům, kteří nás znají a chceme se představit lidem, co o nás nikdy neslyšeli. Bylo to asi víc o tom ukázat ostatním, jak sebejistě se s tou deskou cítíme, chápeš?

A co se týče psaní – fakt, že bratři Farroovi už s vámi nespolupracovali. Změnilo to váš způsob, jak jste k muzice přistupovali?
Určitě. Protože nemůžete… když je vás pět, máte řekněme každého člena s jedním nástrojem – každým nástrojem, co potřebujete, jako bubny, basovka, kytara a vokály a můžeme celý den sedět a zkoušet, vymýšlet hodiny a hodiny.. a tak jsme to dělali. Josh napsal hudbu, přinesl mi ji a pak jsme společně kolem toho tvořili dál.
Ale tentokrát jsme to byli jen já, Taylor a Jeremy a to bylo zvláštní. Nemohli jsme si prostě sednout a jamovat, jako kterákoli jiná kapela. Nebyli jsme si jistí svými nápady, co by takhle vznikly. Bylo to divné. Podle mě to bylo příčinou toho, proč jsme byli tak nervózní, protože to na začátku bylo… takové nepohodlné.
Dobré je, že Taylora opravdu baví pracovat na nahrávkách a zpracovávat ve studiu nápady na písničky. Což jsme nikdy nedělali, je to šílené, protože hodně kapel – i hodně našich přátel, kteří jsou podle mě skvělí, to takhle dělají. Sednou si k počítači a zprvu všechno vytvoří tam.
To bylo pro nás novinkou. Vzala jsem si domů nějaké nahrávky, dema, kytarové linky a beaty, co Taylor vytvořil a do toho jsem psala a vracela se s dalšími nápady, co se vrstvily kolem těch prvních. Působilo to… upřímně, více jako kreativní proces. Když jsme něco dokončili, bylo to takové osvobozující.

Jako posluchač slyším ovlivnění popem u songů „Still Into You“, Moving On“, „Holiday“, „I’m Not Angry Anymore“…
Jo.

Zní dost popově. Nebo se pletu?
Ne, to ne. Máme popovou muziku rádi. Baví nás hodně žánrů a na minulých albech to podle mě slyšet nebylo. Myslím si, že se všichni tři dost bojíme ukázat to, co nás ovlivňuje – nevěděli jsme, jak to bude působit, když řekneme, že máme rádi tohle a tamto nebo když ukážeme naši jinou uměleckou stránku. Co by na to lidé řekli? A tady se chci vrátit k tomu, co jsme už řekla – přestali jsme se o to zajímat, protože na to nebyl čas. Věděli jsme, že s novou deskou bude hodně práce a byl čas hodit zbytek za hlavu. A to jsme udělali.
Popové části se objevily, protože to jsme celou dobu na předchozích albech potlačovali. A bylo to fajn i pro mě, protože… Mám hodně ráda hudbu Nové vlny, takovou temnější muziku a podobně a něco z toho se na albu poprvé objevilo. A pak samozřejmě „Ain’t It Fun“, Jeremy a jeho baskytara, funky beat a gospelový sbor. Ukazuje to, odkud s Jeremym pocházíme – oba jsme vyrůstali na funku, R&B a soulu. A všechno tohle ukázat… bylo strašně fajn.

A já dodám, že „Still Into You“ si vede naprosto skvěle. Album debutovalo na prvním místě v žebříčku Billboard. Takže tohle je potvrzení – lidem se líbí.
To jo. Je to vážně dobrý pocit. Protože přes to všechno, co jsme jako kamarádi a i jako kapela prožili, dokázali jsme to překonat. Věci typu „Proč se bojíme neúspěchu? Koho to bude zajímat? A co když se nám to nepovede?“ A když bylo vše hotovo, album vydáno, lidem se líbilo a my dostávali zpátky ohlasy, bylo to asi poprvé, kdy jsme získali z větší části kladné hodnocení. Skutečně jsem toho na netu moc špatného neviděla, co se týče záporných recenzí a upřímně, stalo se to poprvé za celou naši kariéru.
Něměli byste se tím zabývat, ignorovat to a pokračovat v tom, co máte rádi. Ale nebudu lhát – je to úžasný pocit. To, že se album líbí fanouškům, cítíte jejich nadšení a entuziazmus. A tohle si myslí i lidé, jejichž prací je doslova sedět a poslouchat tisíce desek denně, fakt, že se ta naše něčím vyjímala, to je pro nás neskutečný pocit.

Teď se rychle zeptám: Chceš ještě něco dodat k odchodu členů kapely, proč se to stalo nebo něco dalšího?
Řekla bych, že ani ne. Myslím si, že kromě toho článku na internetu, naši fanoušci ten příběh znají a slyšeli ho tisickrát a na těchto lidech nám záleží, další věci nemá smysl rozebírat. Oni to ví…  jak to bylo, co se přesně stalo a to stačí. Nezáleží na tom.
My tři jsme pořád tady a to je důležité, když se ohlédneme, říkáme si „Něco takového bychom si nikdy nevybrali, nikdy bychom nechtěli, aby se něco takového stalo.“  Ale tak to je a my jsme se z toho snažili získat co nejvíc, teď jsme podle mě všichni šťastnější.
Je to šílené, mám pocit, že musíme zažít tísíce věcí, než se skutečně poučíme, co je pro nás opravdu nejlepší. Občas prostě musíme nechat život, aby se odehrál podle svého.

Čekáte, že zůstanete jako trio? A zbytek obstarají členové na turné?
No, aktuálně to funguje. A kluci, kteří s námi hrají, jsou jedni z našich nejlepších přátel. Jsou nám opravdu blízcí. Na pódiu je třeba Taylorův bratr. Takhle to prostě šlape. A my tři – Jeremy, Taylor a já – známe naše fanoušky, historii a jsme spolu už asi deset let.  Takhle je to podle nás správné.
A pokud se nám bude zdát správné přijmout dalšího člena, tak to třeba uděláme. Ale do té doby se řídíme známým příslovím „Když to není rozbité, nespravuj to.“.

Chápu. Jak ses vlastně dostala ke kolaboraci se Zeddem u „Stay The Night“?
Dostala jsem mail s nahrávkou od Johna Janicka, což byla, jak asi víte, hlava Fueled By Ramen (label, pod kterým jsme zapsáni už od mala). A cokoliv mi tenhle člověk pošle, tomu v podstatě věřím a naslouchám mu. Napsal mi něco jako „Máme tady vážně super song a měla bys to podle mě zvážit.“ Já si jej poslechla a odepsala „Jo! Jsem pro.“ Nezabralo mi to ani dvě sekundy. Slyšela jsme pár prvních veršů a něco se mělo ještě dopsat. Já řekla „To můžu rozhodně udělat. Zvládnu to.“
A zpívat ten song, to bylo taky super. U některých písní máte pocit, že byste je z části mohli napsat i vy. Že už jste nad něčím takovým přemýšleli a měli přitom ty samé pocity. Tak vnímám mé oblíbené kapely, oblíbené písničky. Jakoby kus mě byl v těch písničkách ještě předtím, než jsem je slyšela a přesně takhle to bylo u Stay The Night. A znamená pro mě ještě více díky tomu, že jsme mohla napsat část textu.
U „Airplanes“ jsem nic netvořila. Ta písnička i tak byla pro mě speciální. Ale neumím si představit, o kolik víc by pro mě znamenala, kdybych tu příležitost měla. Bylo fajn mít tu šanci znova, ale dostat se trochu dál.

Chtěla by jsi ještě něco dodat?
Jen to, že se opravdu těšíme na turné. Máme úžasné fanoušky. Bude hezké se  lidem zase ukázat. A snad se dostaví i noví, objeví naši muziku a to, co děláme. Užijeme si to.

 

  Přidej komentář

Pokud chcete mít vedle komentáře vlastní ikonku - avatar, nahrajte ji na Gravatar.com